Na okázalém bulváru v Havaně
Ráno jsme si zašly na snídani do domu Helen Rodriguez, pak se vrátily zpět do našeho příbytku a u paní domácí zaplatily za 3 noci. Zítra po ránu odjíždíme a nebudeme ji zbytečně budit. Taxíkem jsme se nechaly odvést přesně na to samé místo, kde jsme včera nastoupily. Tedy kousek od 62 metrů vysokého El Capitolio.
Fuente de la India
Směrem k Parque de la Fraternidad, mezi ulicemi Monte and Dragones jsme si všimly bílé mramorové fontány se sochou ženy sedící na kamenném trůnu nebo skále, obklopenou čtyřmi delfíny, kteří by měli chrlit vodu. Ale dneska asi někdo zapomněl otočit kohoutky a kašna je bez vody. Žena držící v jedné ruce erb města Havany skládající se ze tří pevností, které bránily město. Jsou to pevnosti Fuenza, Morro a Punta. Klíč na erbu prezentuje Havanu jako bránu do Nového světa. V druhé ruce drží košík s ovocem ve tvaru lesního rohu, který je zakončen hadem. Hlavu jí zdobí čelenka z orlích per.
Socha symbolizuje mýtickou indiánskou ženu zvanou Habana. Podle legendy byla manželkou náčelníka Habaguanex z kmene Taínů, který vládl v této oblasti před příchodem Kryštofa Kolumba. Na její počest bylo město pojmenované právě po ní. Kašna Fuente de la India je prací italského sochaře a architekta jménem Giuseppe Gaggini z roku 1837. Měla jsem pocit, že umělec v životě indiány neviděl, protože socha měla typické evropské nebo spíše řecké rysy. Kašna původně stála v místech, kde je dnes bulvár Paseo del Prado a kam jsme měly dnes po ránu namířeno. Místní legenda praví, že v noci než byla kašna odhalena veřejnosti, foukal tak silný vítr, že strhl několik stromů a poničil okolní domy.
Paseo del Prado
Od koloniální doby změnil bulvár Prado několikrát své jméno. Z Nuevo Prado na Alameda de Extramuros, pak na Paseo de Isabel II., opět na Paseo del Prado a po kubánské nezávislosti na Paseo de Martí. Obyvatelé města mu říkají zkráceně „El Prado.“ Před vstupem na promenádu má na vyvýšeném chodníku památník novinář Manuel de la Cruz, který pomáhal udržet ducha v boji za nezávislost Kuby nad Španělskem. Na promenádu jsme dorazily poměrně brzy a jinak rušné místo jsme zažily bez prodejců, hrajících si dětí a odpočívajících Kubánců, kteří tak rádi vysedávají před svými domy nebo na lavičkách.
Pozdravily jsme se s veselým chlapíkem, který hrál na kytaru kubánskou píseň Guantanamera, ve které byly použity verše José Martího z jeho sbírky básní Versos Sencillos (Prosté verše). Pár chlapců si povídalo ve stínu vzrostlých stromů a uklízeč jezdil okolo promenády s malým červeným vozíkem a zametal listí ze vzrostlých stromů lemujících promenádu. Bylo opravdu zvláštní, že v turisty přelidněném centru jsme vstoupily na tak příjemné a tiché místo. Některé domy jsou skvěle opravené a jiné na rekonstrukci stále čekají. Nic to ovšem neubírá na okázalosti bulváru. Až bude vše dané do původní podoby, jistě bude El Prado konkurovat podobným bulvárům v Barceloně nebo Paříži. Vstup střeží dva bronzoví lvi, každý po jedné straně. Celkem jich je na promenádě osm až ke vzdálenému moři, odkud fouká příjemný chladivý vzduch.
S výstavbou Paseo del Prado se začalo v roce 1770 a francouzský krajinář Jean-Claude Nicolas Forestier předělal Prado do dnešní podoby v roce 1929. Posedět se zde dá na mramorových lavičkách a železné sloupy s lampami pro veřejné osvětlení dodávají pocit velkolepého bulváru z minulé éry. Ulice byla kdysi domovem pro některé z nejbohatších rodin Havany a žil zde například Carlos Juan Finlay, muž, který jako první objevil, že komáři šíří žlutou zimnici. Po silnici vedoucí okolo Paseo del Prado projížděla přehlídka krásných, barevných, klasických amerických automobilů, a popravdě, nevěděly jsme, zda si prohlížet dříve auta nebo nejluxusnější sídla ve městě, která jsou postavena okolo bulváru.
Přidat komentář