Hory, jak je nechcete
Pokud se chcete vydat na severu Thajska na horskou túru, asi nejjednodušší je dojet do Chiang Mai a tady si v některé z mnoha cestovních kanceláří vybrat z nabízených výletů s průvodcem. Míst, kde vám předloží obsáhlou nabídku výletů, je nespočet a ceny se různí. Rozhodně se vyplatí strávit několik minut obcházením jednotlivých „informačních center“ a zkusit můžete i smlouvání.
Já jsem přijela do Chiang Mai kvůli okolním horám. Ubytovala jsem se v hostelu jménem Jay Hostel, který vede trochu nepříjemná Thajka „Mama“, a tam také zařídila třídenní výlet do hor. „Chtěla bych něco neturistického. Nechci jezdit na slonech a orchideové farmy mě nezajímají. Chtěla bych jen chodit po horách,“ vysvětlila jsem obtloustlé paní, která přikyvovala. „Jo jo, chápu, mám tu něco přesně pro tebe,“ odvětila, načež mi podala booklet plný šílených turistických výletů. Rychle jsem přelistovala na stránku s nabídkou třídenního výletu po horách. „Ano, to je přesně to, co chci. Bylo by možné jít se podívat na horské kmeny někde mimo turistické vesničky?,“ zeptala jsem se, načež Mama zavolala do cestovní kanceláře, která výlet zařizuje. „Hm, tak bohužel, na třídenní výlet za horskými kmeny nejsou nahlášeni žádní další turisté, takže se konat nebude,“ odpověděla mi a hned doplnila: „Jestli chceš, můžeš se účastnit třídenního výletu, co je tady popsán v knize, jen chození po horách.“
Bylo mi jasné, že si nemůžu moc vybírat. Většina turistů, co do Chiang Mai přijede, chce vidět slony, projet se na nich, orchideové farmy a zažít dobrodružství splouvání divoké řeky na raftu. Nakonec jsem tedy souhlasila s třídenním chodícím výletem po horách, tak jak byl popsán ve zdejší knize. Za neturistický výlet jsem zaplatila 2400 bahtů (=1500 Kč), poměrně vysokou cenu na zdejší poměry.
Druhý den balím věci. Některé zůstávají v úschovně na hostelu, některé beru s sebou. V 9:20 přijíždí Jeep s dalšími turistky a obézním průvodcem. Nasedám do auta ke dvěma Kanaďankám a dvěma Francouzkám. „Ahoj, jmenuji se King Kong a jsem váš průvodce,“ zní první věta rozesmátého tlouštíka, načež se zděsím. „S tímhle do hor?,“ projíždí mi hlavou. „Tak teď jedeme na orchideovou farmu, kde strávíme půl hodiny, a pak se půjdeme podívat na trh, kde si budete muset koupit repelent, toaletní papír a vodu,“ doplnil King Kong. „COŽE???,“ vyhrknu, „ale já si zaplatila výlet chůze po horách, ne žádné turistické atrakce typu sloninec, orchideová farma a podobné.“ King Kong se na mě nechápavě hledí. Jeho anglická slovní zásoba je na úrovni A2 (lepší začátečník). „Ale my budeme taky chodit,“ snaží se zachránit situaci. „Uvidíme vodopády, projedeme se na slonech, na raftu zdoláme zdejší horskou řeku…“ Nevím co dělat. Sedím v autě jedoucím na výlet, kterého jsem se nikdy nechtěla účastnit a už vůbec ne za něj platit tolik peněz. „No, tak když už jsem za to zaplatila, tak aspoň uvidím slony,“ snažím se vidět světlou stránku v jinak dost nepříjemné situaci.
Přijíždíme k orchideové farmě, kde se už tísní zástupy turistů. Půlhodina je na několik uliček se zavěšenými orchidejemi až moc. O „motýlí farmě“, která je součástí té orchidejové, se nemá význam ani zmiňovat. Jeden kout s několika málo motýly stejného druhu. Konečně nasedáme znovu do auta. Tentokrát jedeme na trh, kde si kupujeme dobroty a potřebné vybavení. Po návštěvě trhu, který je dle mého názoru zajímavějším místem než výše zmíněná orchideová farma, přijíždíme do jakési dřevěné boudy, kde na nás čeká připravený oběd. Konečně mi dochází, že jsem součástí nejvíc turistického výletu, který jsem si mohla koupit.
Naštvání, zoufalství a pocit beznaděje. Dojídám svou misku rýže se zeleninou a společně s dalšími turisty vyrážíme na dvouhodinovou procházku skrz místní krajinu. Dostáváme se na první kopec. Z King Konga tečou potoky potu. Náš průvodce sotva dýchá. Zastavujeme se v průsmyku mezi dvěma vrcholy. „Jestli se chcete jít podívat na vyhlídku, tak tady po pěšině doprava a vzhůru,“ oznámí nám. „Já tady na vás počkám a pohlídám vám batohy,“ doplní. Nemůžu uvěřit svým uším. Odhazuji batoh a stoupám naštvaně vzhůru. „Super průvodce, nechá své klienty samotné v pralese,“ myslím si a soptím vzhůru na vyhlídku, která jak se brzy ukáže, nikde není.
Po půlhodině klesání se dostáváme skrz pravidelně vypalovaný les do údolí se sloninci. Přicházíme do malé osady, kde jsou připraveny stánky s výrobky dlouhokrkých žen horského kmene Karen. Psychická nevolnost se přenáší do nevolnosti fyzické. Nechci být součástí tohoto lidského cirkusu, ale už nemohu jinak. Ubytováváme se ve zdejších chýších, a poté čekáme na vyjížďku na slonech. Ve dvojicích se posazujeme na obrovská zvířata, načež nás začínají fotit profesionální fotografové. Po půlhodinové projížďce nás průvodci navádí k řece. Jdeme se i se slony koupat. Následuje další čekání. Tentokrát na večeři.
Nepřestávám se cítit znechuceně. Vše vyvrcholí večer u ohně, který je jak jinak součástí „zážitkového výletu“. K ohni přichází dlouhokrké ženy a hrají na kytaru, poté společně s námi tančí. Vše vypadá dobře, až do chvíle, kdy před nás King Kong postaví kasičku: „Tak hele, dámy se tady snažily nás obveselovat, tak je čas jim dát nějaké spropitné. Můžete dát 20 bahtů nebo cokoli, co chcete.“ Vytřeštila jsem oči. Ještě nikdy jsem nikomu nezaplatila za to, že se mnou sdílel místo u ohně. Znechuceně jsem odešla pro peněženku a vložila 20 bahtů do kasičky. „Tohohle nechci a nebudu součástí,“ rozhodla jsem se a odešla spát.
Přidat komentář