• Menu
  • Menu

INDIE 1

Dojmy?

Co se Indie týká, tak musím použít výraz, který moje dcera Sárinka přitáhla ze školky a moc ráda ho používá – bylo to „hustý“. Mám za sebou pár podobných cest, ale tahle byla fakt nezapomenutelná. Byl to kulturní, hygienický, sociální a já nevím jaký ještě šok. Pořád se nemohu rozhodnout, jestli se mi to líbilo, nebo mě to spíš děsilo. Každopádně mi nevadilo, že jsem tam byla „jen“ týden. V lednu jsem byla na 17 dní v Kostarice, ale tohle mi přišlo mnohem delší.

Když vystoupíte z letištní haly, je všechno za mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Smog je fakt šílený, slunce vůbec nevychází nad obzorem, jako všude jinde, ale až v polovině nebe, protože do té doby ho přes smog není vidět.

Šest let jsem byla v Praze a strašně jsem se těšila zpátky domů, protože mi to tam přišlo moc hektické, uspěchané, hlasité… ale proti Indii je to klidná vesnice. Všude je strašně moc lidí, spousta aut, tuktuků, cyklorikš … dopravní předpisy veškeré žádné, na dvouproudé silnici jezdí vedle sebe minimálně 5 dopravních prostředků a všechny neustále troubí. V ulicích se člověk pořád vyhýbá kravincům, všude to šíleně smrdí (často močí, protože potřebu vykonávají všichni tam, kde zrovna jsou). Stejně jako se jinde po ulicích toulají psi a po střechách běhají kočky, tady se v ulicích procházejí krávy a po střechách vřeští opice. Na nádraží se o zbytky dělí krysy se šváby … Nejbláznivější to bylo asi ve Váránasí, je fakt, že Dillí už pak bylo celkem pohodové město.

Na druhou stranu je to však všechno neuvěřitelně fascinující. Taj Mahal je kouzelný, i když je i on v oparu smogu, takže fotky z katalogu jsou dost zkreslené. Plout na loďce po Ganze večer, kdy je řeka plná světélek, které lidé pouští po hladině za dobrou karmu, kdy hoří na spalovacích ghátech ohně, a ty víš, že jsou to lidé, co se spaluje, je zážitek. Stejně tak plout za svítání, kdy se na březích koupou lidi, zvířata, pere se prádlo…

Oproti Egyptu a podobným zemím jsou tady lidé milejší – nabídnou své služby, ale nejsou vlezlí (většinou) – zkusí to, ale když nechceš, nechají tě být.

Trochu jsem podcenila počasí. Přes den sice bylo kolem 25°C, ale večer se dost ochladilo a nikde na hotelech (což je dost honosný název pro to, kde jsme spali) nedávali deky. Dvakrát jsme spali ve vlaku a tam samozřejmě taky nic nebylo a šíleně tam táhlo. Výsledek je, že jsem si přivezla chřipajznu. K tomu ještě i střevní problémy, ale kupodivu ne z indického jídla – poslední den jsme šly s Péťou na večeři do Subway na bagetu a tohle neindické jídlo mě dostalo. Díky bohu za to, že to bylo, až když jsem byla na letišti, protože nevím, kam bych chodila během cesty (no asi s ostatními Indy někam k silnici, což by bylo ostatně hygieničtější, než jít na jejich záchody. Jídlo jinak bylo moc dobré. Miluju pálivé, což je v Indii i hamburger v Mc Donald´s.

 Program:

  1. Den –  25.11.2011 – pátek – odlet z Prahy do Indie přes Istanbul
  2. Den – 26.11.2011 – sobota – přílet do Dillí, odjezd vlakem do Agry
  3. Den – 27.12.2011 – neděle –Taj Mahal, výlet do Fathepur Sikri, noční přesun vlakem do Váránasí
  4. Den – 28.11.2011 – pondělí – Váránasí
  5. Den – 29.11.2011 – úterý –Váránasí, nočním vlakem do Dillí
  6. Den – 30.11.2011 – středa – Dillí
  7. Den – 1.12.2011 – čtvrtek –Dillí, večer přesun na letiště
  8. Den – 2.12.2011 – pátek – odlet z Dillí, přes Istanbul, přílet do Prahy

 

Na kolik to vyšlo?

 Letenka včetně tax a parkování na Ruzyni s Turkish Airlines    11.779,-Kč.     Lístky na vlaky (celkem 1.600 km)   270,-Kč.   Vízum  800,-Kč.  Cesta autem do Prahy a zpět   300,-Kč.        Ubytování (3 noci)   250,-Kč. Doprava po Indii (kromě vlaků) – taxi, motorikša, cyklorikša, loď 470,- Kč. Vstupy 1. 050,-Kč. Jídlo a ostatní 600,-Kč. CELKEM 15.519,-Kč    

Indie
Indie
  1. den – pátek 25.11.2011

Ráno jsem kolem šesté hodiny nabrala nejdřív Miloše a následně i Matěje a společně jsme vyrazili autem do Prahy. Auto jsme nechali na Go parking, protože jsme ho měli zdarma, resp. dostali jsme ho jako bonus za koupi letenek u Student Agency. Za pár minut jsme se už sešli i s Péťou, která na nás čekala na letišti.

Zde bych si dovolila malé odbočení týkající se koupě letenek. Původně jsme s Milošem a Matějem zamluvili přes internet letenky s ruskou leteckou společností Aeroflot za cenu cca 10.500,-Kč. Miloš dostal za úkol letenky zaplatit, což ovšem během dalších 24 hodin nestihl a rezervace propadla. Okamžitě tedy udělal rezervaci novou, ale ta již nebyla na 24 hodin jako ta původní, ale pouze na 2 hodiny. No a, světe div se, ani tentokrát se platba nekonala, takže následovala třetí objednávka letenek. Jenže přes noc podražil Aeroflot o 1.500,-Kč! Miloš nám ale „politicky vysvětlil“, že je to vlastně super, protože tím pádem už jsou nejlevnější letenky s Turkish Airlines, které nabízejí mnohem větší komfort. Tahle sranda nás tedy stála tisícovku navíc, ale museli jsme uznat, že servis a kvalita v letadle byly fakt špička a na letišti v Istanbulu se nám rozhodně čekalo na přestup pohodlněji, než by tomu bylo v Moskvě.

S odbavením na Ruzyni nebyl problém a pak už nezbývalo než počkat na boarding a na odlet. Cca 10 minut před odbavením jsme najednou z místního rozhlasu uslyšeli, jak vyvolávají paní Kottovou (Péťu), cestující do Istanbulu, s tím, že se má dostavit k přepážce. Docela nás to vylekalo, protože jsme si mysleli, že už se asi všichni „nalodili“ a čeká se jen na nás. Úprkem jsme to tedy vzali k příslušnému „gejtu“, abychom zjistili, že problém byl někde úplně jinde. Péťa si totiž na check-in zapomněla pouzdro, kde měla mimo jiné i platební kartu. Nález se tedy uskutečnil ještě dřív, než jsme zaregistrovali ztrátu.

            Letadlo do Istanbulu odletělo na čas, tj. v 11.15 hod., a turecké aerolinky nás nezklamaly – tři hodiny utekly jako voda za pomoci dobrého jídla i vína. V Istanbulu (časový posun + 1 hodina) jsme na letišti strávili 4 hodiny a v 19. 00 hod. místního času vyrazili do Dillí. Let byl opět bezproblémový – během těch necelých 6 hodin jsem zvládla jeden romantický film, dvě lahvičky vína, dobrou večeři a půl hodiny spánku. Turecké aerolinky nás mimo jiné vybavily špunty do uší, klapkami přes oči a ponožkami – tohle všechno se nám na další cestě hodilo, stejně tak i polštářky a deky, které jsme si z letadla odnesli asi trochu navíc. Zvlášť při cestování nočními vlaky se všechny propriety staly našimi dobrými kamarády.

FOTO: Miloš Šálek

na konec cestopisu

cestopis následující den

Simona

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

komentářů