Východ slunce nad Taj Mahalem a Fathepur Sikri
Ráno sice budíček v 5.30 hod. nikoho nenadchnul, ale východ slunce nad Taj Mahalem nevidí člověk každý den. Naštěstí byla hrobka jenom kousek od hotelu a kluci večer předtím našli nejkratší cestu, takže jsme u kasy byli během pár minut. Po cestě ještě nakrmil Matěj jednu z krav svou tatrankou a pak už jsme si vystáli krátkou frontu na lístky. Ty byly jako všude v Indii pro místní za pár rupek, zatímco nás to stálo každého 750 rupií. Pak přišla na řadu další fronta u vstupu, tedy vlastně šlo hned o 4 fronty – pro místní ženy, místní muže, turisty muže a turistky ženy. Smysl tak úplně nechápu, protože na konci stál stejně jeden chlapík a ten děroval lístky pro všechny fronty. Jako do všech památek jsme i sem mohli vstoupit až po projití detekčním rámem, i když o jeho funkčnosti dost pochybuju. Ale zase to zaměstná spoustu Indů…
Taj Mahal je sice nádherná stavba, ale oproti reklamním fotkám tady „něco“ chybí. Možná je to krásné čisté nebe, možná napuštěné bazénky… Východ slunce se nakonec konal kolem sedmé hodiny a sluníčko jsme opět zahlédli až uprostřed nebe, ale je fakt, že to bylo moc hezké. Nad řekou Jamunou se opět vznášel smog, což dodávalo místu záhadnosti. Kolem hrobky se musí chodit bosky, což mi asi pomohlo k rýmě, protože země byla po ránu dost studená. O tom, že byla taky dost špinavá, nemá asi ani cenu se zmiňovat. U Taj Mahalu jsme nakonec strávili asi dvě hodiny, prohlédli jsme si i hrobku zevnitř, vyfotili se v „jogínských“ pozicích a pak už se pomalu začali pakovat, protože počet návštěvníků se „nebezpečně“ zvyšoval. Když jsme odcházeli, začali napouštět i okolní bazénky, takže možná kdo sem přišel večer, nemusel si pak vodu na fotky přimalovávat.
Taj Mahal je vrcholným dílem mughalské architektury. Císař Šáhdžahán vybudoval Taj Mahal jako příbytek pro tělo své nejoblíbenější manželky Mumtázmahal, která zemřela v roce 1631. Ačkoli to na první pohled není vidět, mramor, ze kterého je Taj Mahal vybudován, je znečištěn smogem a vzniká na něm tzv. rakovina mramoru, a panují obavy, že se jednou rozpadne.
Po krátké procházce po okolí jsme se vrátili do hotelu, vyklidili pokoje a ve střešní restauraci si dali snídani. Protože památky přímo v Agře jsme měli více méně projeté, rozhodli jsme se pro výlet do Fathepur Sikri. Z hotelového telefonu jsem tedy objednala taxi a za půl hodiny už jsme se prodírali zácpou ven z města. Ačkoli zácpa za městem skončila a my se dokonce ocitli na něčem, co připomínalo dálnici, taxík jel stále vycházkovou rychlostí, takže nám těch 40 km trvalo asi 1,5 hodiny.
Kousek před Fathepur Sikri nás taxikář vysadil s tím, že dál už nemůže a počká na nás na parkovišti. Doporučil nám však, abychom si vzali místního průvodce, že ten nám zařídí rikšu až k památkám a dá nám výklad. Ne, že by to bylo drahé, ale rozhodně se nám nechtělo nechat se natlačit do dalších služeb, takže jsme s díky odmítli a vyrazili pěšky. Průvodce sice tvrdil, že musíme ujít min. 2 km, ale nakonec to nebyla ani polovina. U Fathepur Sikri nám poprvé a naposledy přišli do cesty neodbytní prodejci pohledů. Šlo o partičku malých kluků a nejvíc jim šlo o to, abychom s nimi po prohlídce vyměnili vstupenky za pohledy. Řekli jsme jim, že uvidíme, a na chvíli se jich tím zbavili.
Mešita a pevnost na kopci ve Fathepur Sikri jsou impozantní budovy z červeného pískovce. Jsou asi o 100 let starší než Taj Mahal. Vládce Akbar je vybudoval a posléze opustil, když se vytratila voda. Nejdřív jsme navštívili mešitu, kde se dokonce neplatil vstup (opět bosi, což se trochu vymstilo Matějovi, neboť jeho noha dopadla na zem o vteřinu později než flusanec starého Inda. Indové vlastně pořád plivou, protože neustále žvýkají takový červený sajrajt.). Opět jsme se několikrát vyfotili s místními a pak už poodešli kousek dál do komplexu několika budov, zaplatili po 260 rupiích a další dvě hodiny strávili procházením se po pevnosti. Po opuštění komplexu už na nás čekali naši malí kamarádi a s Péťou a Milošem udělali slíbený obchod. Kluci staré vstupenky potřebují, protože z nich odlepují hologramy a ty dávají na „nové“ lístky.
V Agře jsme se nechali taxikářem vysadit na vlakovém nádraží, ale protože času do odjezdu vlaku bylo ještě hodně, vyrazili jsme i s batohy na procházku městem. V plánu bylo dát si někde i večeři, což se nám ale nedařilo, protože nikde žádná restaurace nebyla. Nakonec jsme sice jednu našli, ale tam nám nabídli jen kolu nebo pivo. Já si s Milošem dala kolu a Péťa s Matějem pivo. Zachutnalo jim, takže si objednali ještě jedno…a pak se dost vyděsili nad výší účtu. Jedno pivo totiž vyšlo po přepočtu na téměř 100,-Kč, což je na Indii šílená pálka. No naštěstí hladinka alkoholu otupila nervy, takže se tomu zasmáli, na místo, aby se z toho hroutili.
Večeři jsme si nakonec dali až na nádraží. Jerra Aloo (opečené pálivé brambory) i chilli paneer (pálivá omáčka s tofu) byli vynikající. Pak už nás čekalo dlouhé poflakování po nádraží, protože vlak do Váránasí měl odjíždět až ve 23.30 hod. (vlak Mtj Pnbe Expres (13238). Nakonec měl ještě asi půl hodiny zpoždění, což nás netrápilo tolik jako jeho čistota. Oproti našemu prvnímu vlaku byl tento poněkud zdevastovanější a špinavější, ale nedalo se nic dělat. S Péťou jsme se uvelebily na horních postelích, kluci ulehli pod nás a pod sebou měli ještě dva místní. Přivázali jsme k sobě všechny batohy, protože jsme byli varováni, že se ve vlacích dost krade, nasadili klapky na oči a špunty do uší a pokusili se usnout. Lehátka byla relativně pohodlná, i když na evropské poměry dost krátká, ale ačkoli jsme na sobě měli všechno naše oblečení a byli přikryti dekou z letadla, byla nám všem šílená zima, protože vlak zrovna netěsnil a každou chvíli někdo otvíral dveře nebo okna – asi další prapůvod mé rýmy.
FOTO: Miloš Šálek
Ahoj chtěla jsem se zeptat na kvalitu vlaků v Indii. píše, že vlak byl dost špinavý, jakou třídou jste prosím cestovali? díky