Moko Jumbie
Vyšly jsme z hotelu Ambos Mundos a slyšely hlasité bubnování a africkou hudbu SOCA. V ulici za doprovodu muzikantů, tančili černoši a černošky na neuvěřitelně vysokých chůdách. Oblečeni byli v barevných karnevalových kostýmech a drželi nad hlavou slunečníky. Svými výkony ohromovali nejen turisty, ale i místní školáky v uniformách, kteří je za bujarého veselí doprovázeli. Měly jsme možnost vidět toto představení ještě další den na Plaza Vieja, kde mi jedna z účastnic hrozila se slovy: „no money no photos“. Janka byla někde na druhé straně náměstí s našimi drobnými a tak jsem raději přestala fotit.
Moko Jumbie
Později jsme se dozvěděly, že tanci se říká Moko Jumbie a původně představoval rituál některých západoafrických zemí, jako jsou Nigérie, Togo, Sierra Leone, Gambie, Senegal a Pobřeží slonoviny. Do Karibských zemí se dostal v době, kdy byly Afričané zotročováni k pracím na plantážích a tehdy si přivezli s sebou nejen semínka rostlin, legendy, pověry, zvyky, ale i své náboženské tradice jako je třeba tato. Moko Jumbie byl vnímán jako ochránce vesnice. Představoval ducha věštce, který měl schopnost komunikovat s předky a dokázal předpovídat hrozící nebezpečí pro vesničany. Osoba na chůdách se v transu dočasně propojila s duchem Moko a právě chůdy zajišťovaly, že byl schopen doběhnout do vesnice co nejrychleji a informovat o blížícím se zlu. Evropští otrokáři zakazovali praktikovat africké náboženské zvyky, a tak otroci maskovali Moko Jumbie do formy slavnosti. Kamufláž měla zakrýt skutečný náboženský význam. Dnešní Moko Jumbie je pro černošské obyvatele symbolem historie, kultury a dědictví.
Panaderia Dulceria San Jose
Pokračovaly jsme po Calle Obispo a už z dálky jsme cítily nádhernou vůni sladkých pečených dobrůtek. Panaderia Dulceria San Jose měla krásně pomalovanou fasádu a je jedním z mála míst v Havaně, kde se dají koupit báječné koláčky a kvalitní pečivo. Cestou jsme viděli malou oázu s palmami, kde jsme si prohlédli bronzovou sochou se zbrojnošem dona Quijota. Veselý Sancho Panza si tu seděl na oslíkovi a na zádech měl připevněný štít a kopí.
La Floridita
Jen o kousek dál na rohu ulic Obispo a Monserrat jsme konečně došly do baru La Floridita, který navštívilo ve své době plno slavných lidí. Patřil mezi ně filozof a spisovatel Jean-Paul Sarte, nebo umělci Gary Cooper, Ava Gardner a Marlene Dietrich a dramatik Tennessee Williams. Venku před vchodem stál vyhazovač, ale naštěstí nás pustil dovnitř. Uvnitř to opravdu žilo. U baru nebylo místečka, kam si sednout, všechny stolky obsazené a rozjetí turisté si užívali místní koktejly za doprovodu živé muziky. Nedalo se tu vydržet déle než pár minut a slavné daiquiri jsme ani neochutnaly. Navíc stálo dvakrát tolik než v jiných barech. Prohlédly jsme si i zadní místnost s rybí restaurací, která byla prázdná a zřejmě připravená na večeře.
Bar byl otevřen v roce 1817 pod názvem La Pina de Plata, později byl přejmenován na Florida. Současný název El Floridita nese od roku 1914. Bar a restauraci proslavil pravidelný host Ernest Hemingway, který měl bar nedaleko od hotelu Ambos Mundos. Sedával v rohu místnosti na konci dlouhého mahagonového barového pultu a popíjel svůj oblíbený koktejl daiquiri. Byl vymyšlen někdy kolem roku 1896 americkým inženýrem Jenningem Coxem a dostal svůj název podle kubánského města Daiquiri. Bar El Floridita se uvádí jako kolébka tohoto nápoje. Spisovatelův stůl, kde kdysi sedával, dnes zdobí bronzová socha v životní velikosti. Sochu vytvořil Kubánec José Villa Soberon. Své místo v rohu u okna má Papa stále rezervované a s úsměvem očekává tisíce návštěvníků, kteří do baru zavítají. El Floridita je jedním ze sedmi nejznámějších barů na světě. O kladném vztahu Hemingwaye k alkoholu svědčí i věta, kterou Papa řekl: „Když chcete poznat místní kulturu, neztrácejte čas kostely, vládními budovami nebo náměstími, ale prožijte noc v místních barech.“ Díky cukrovce a velkému množství skleniček si dopřával daiquiri bez cukru.
Koktejl daiquiri
Příprava koktejlu byla jednoduchá. Do mixéru dali 2 kávové lžičky třtinového cukru, dále šťávu z poloviny limety, pár kapek likéru Maraschino, 1 šálek drceného ledu a nakonec 6 cl rumu Havana Club Anejo 3 Anos a vše rozmixovali.
Parque Central a americké káry
Prošly jsme se parkem Parque Central, obdivovaly americké káry lákající turisty na projížďku a proti stmívající se obloze na nás bíle zazářila krásná klenutá budova El Capitolio. Do roku 1959 bývala sídlem kubánské vlády, nyní zde sídlí Akademie věd. Stavebně velice připomíná budovu Kapitolu ve Washingtonu. Bohužel se rekonstruovala a byla pod lešením. El Capitolio těsně sousedí s Gran Teatro de la Habana, jednou z nejvíce ozdobně navržených staveb v Havaně.
Vzaly jsme si taxíka za 10 CUC k našemu ubytování a odpočívaly na kvetoucí zahrádce až do západu slunce. Občas se tu prolétl kolibřík. Na zítra máme naplánováno prozkoumat další část Havany a začneme ulicí Paseo del Prado.
Přidat komentář