Když se skútr smýkne
Znáte to, jedete si takhle po thajských horách, přemýšlíte nad tím, jak je to všude okolo krásné, a v tom vám přední kolo nepozorovaně vjede do malé dešťové rýhy, kterých je na místních nezpevněných cestách nepočítaně. Je to okamžik. Ani nepostřehnete, co a proč se stalo. Najednou ležíte uprostřed prašné cesty kilometry daleko od civilizace s kolenem otevřeným až na kost. Ze skútru kape olej. Až za chvíli si všimnete, že jste při pádu ztratili botu…
Vjela jsem na prašnou opuštěnou cestu v Národním Parku Huai Nam Dang, když mi v hlavě zazněla slova mých amerických kamarádů z předchozího dne: „Hlavně si dávej pozor na štěrk a písek. Skútr se na takovém povrchu může jednoduše smýknout.“ Jela jsem opravdu pomalu a dávala si pozor na každou sebemenší nerovnost. Po půl hodině jízdy, kdy jsem potkala jen dvě protijedoucí motorky, jsem se rozhodla vrátit do návštěvnického centra národního parku. Přeci jen, byla jsem sama uprostřed hor. „Co kdyby se něco stalo. Návštěvnické centrum je přinejmenším 8 km daleko,“ pomyslela jsem si.
Bouračka !
Otočila jsem tedy skútr a vracela se zpět, když v tom se to stalo. Najednou jsem ležela na zemi, všude okolo mě rozházené věci. Racionální část mého mozku začala pracovat na plné obrátky. Sprostá slova, kterými jsem si ulevovala od bolesti a šoku volně plynula z mých úst. „Ok,“ začala jsem mluvit sama k sobě a nevnímala třes celého těla. „Ruce, nohy, hlava, břicho,“ začala jsem kontrolovat celé tělo. Při pohledu na nohy jsem uviděla díru v levém koleni a světlou kost. „Dopr…,“ ulevila jsem si několikrát a rychle obvázala koleno na pevno šátkem. Ostatní odřeniny na loktech, rukách, stehnech a břiše jsem neřešila. Šlo o povrchová zranění.
Následoval pohled na skútr, u kterého jsem zpozorovala několik tmavých kapek v prachu cesty. Zalekla jsem se: „Že by nějaká tmavá krev z rány, kterou přes velké množství adrenalinu necítím?,“ přemýšlela jsem, ale po další kontrole svého těla mi došlo, že se jedná o olej. Rychle jsem postavila ležící skútr a zkusila nastartovat. Další sprška sprostých slov. Motor nenaskočil. Rychlý pohled na hodinky. „Je chvíli po poledni, když půjdu rychlostí 3 km v hodině, maximálně za 3 hodiny jsem v návštěvnickém centru, odkud se už rychle dostanu do nemocnice na šití,“ šrotovaly mi myšlenky hlavou. Posbírala jsem všechny věci, trochu se oklepala od žlutobílého prachu a začala tlačit skútr z mírného kopce směrem k civilizaci. Po pěti minutách velmi pomalé chůze jsem opět zkusila nastartovat. „Díky Bohu,“ ulevila jsem si, když se motor rozjel. Nasedla jsem na skútr a pomaloučkým tempem se šinula k návštěvnickému centru.
V thajské ordinaci
V návštěvnickém centru jsem působila jako živá atrakce. Potřebovala jsem vyčistit ránu v koleni a zakrýt sterilní gázou. Sundala jsem zaprášený šátek a ránu důkladně promyla. Pak následovala sebemrskačská část – prolití rány alkoholem. Útlocitní Thajci mi následně začali pomáhat s čištěním okolních ran.
Znovu jsem nasedla na skútr, u kterého jsem zpozorovala zničené zrcátko a přední levé světlo, a v doprovodu okolních Thajců vyrazila na hlavní silnici vedoucí do Pai. V pořádku jsme přijeli k policejní kontrole na hlavní silnici, když jsem se rozhodla rozloučit a do nemocnice pokračovat sama. Thajci mi chtěli zařídit odvoz sanitkou, ale já věděla, že se do nemocnice dostanu rychleji na skútru. Začala jsem tedy velmi opatrně sjíždět nekonečnými zákrutami do údolí. Po více než třiceti kilometrech jsem konečně zaparkovala svůj skútr na parkovišti u nemocnice. Dokulhala jsem se dovnitř na recepci, kde po mě milá Thajka chtěla pouze pas. Přesto, že byla neděle, nečekala jsem ani pět minut, a už byla v ordinaci.
Následovalo vážení, měření tlaku a spoustu otázek, co a kdy se vlastně stalo. „Jaké klišé,“ pomyslela jsem si při pohledu okolo sebe. Kde se na okolních lůžkách ošetřovali jen samí turisté. Většina z nich přišla na každodenní nutný převaz zranění z pádu z motorky.
Sundala jsem si obvazy a ukázala svá zranění. „Máte naočkovaný tetanus? Kdy se vám to stalo?,“ zeptala se mě příjemná mladá doktorka při pohledu na hlubokou ránu, ve které se bělala čéška. Byla jsem rychlá. Od úrazu neuběhly ani dvě hodiny. A tetanus mám nově naočkovaný. Následovalo důkladné vyčištění celé rány, načež jsem položila otázku, která mě trápila ze všeho nejvíc: „A co vazy? Jsou v pořádku?“ „Můžete s kolenem hýbat?,“ zeptala se doktorka a já s úspěchem ohnula koleno. „No, tak to by měly být v pořádku,“ odvětila a začala sešívat ránu.
Thajské tetování
„Dva vnitřní a devět vnějších stehů. Moje nové thajské tetování,“ pomyslela jsem si. A odkulhala s tisícerým díky k pokladně. U které jsem se začala trochu potit. Přeci jen, jednalo se o poslední dva dny dovolené a na účtu jsem neměla moc peněz. 1306 bahtů (cca 800 Kč) za sešití kolene, které trvalo přinejmenším hodinu práce, antibiotika na sedm dní a léky na tišení bolesti. Nemohla jsem si stěžovat.
Ještě opravit skútr
Na řadu přišla druhá část problému – rozbitý skútr. Opustila jsem nemocnici a vypravila se na parkoviště. Šátkem jsem umyla celý skútr, zpravila světlo, nastavila zrcátko do polohy, jako by se nic nestalo a vyrazila do hostelu, kde jsem si skútr půjčila. „Hm, budu muset se skútrem do opravny. Pak zaplatíš podle toho, kolik si tam za opravu řeknou,“ odpověděl mi majitel hostelu na mé dotazy ohledně ceny opravy. Měla jsem štěstí, že se jednalo o starý skútr, který byl už na mnoha místech několikrát odřený. Kdybych si ho půjčila v nějaké z městských půjčoven, určitě bych zaplatila mnohem víc. Po půl hodině se vrátil s konečnou cenou 500 bahtů (300 Kč). Ulevila jsem si a po zaplacení lehla do postele. „Pěkný závěr dovolené v Thajsku. Teď se ještě nějak dostat do Bangkoku,“ pomyslela jsem si a nastavila budík na další dávku antibiotik.
Přidat komentář