Ayutthaya
Ráno jsme po snídani (málo jídla za hodně peněz) jeli taxíkem na vlakové nádraží. Překvapilo nás, že se nás hned ujala Thajka a postarala se o nás. Dovedla nás ke správné pokladně, objednala nám lístky a zjistila, že ještě stihneme jeden zpožděný vlak.
Cílem jízdy byla Ayutthaya – další bývalé thajské hlavní město. V Ayuttayi jsme si chtěli půjčit kola a projet se městem, ale dřív než jsme našli půjčovnu kol, nás našel jeden tuk-tukář a ukecal nás, ať si ho vezmeme, že nás povozí po všech nejdůležitějších watech (asi 7 – 8 watů) za 120 bahtů na jednoho. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se mohli vozit a nemuseli jsme šlapat na kolech. Bylo pěkné vedro a my jsme byli utahaní i z toho ježdění tuk-tukem. Do posledního watu se nám už ani nechtělo. Tuk-tukář byl fajn, vždycky nám na pohledu ukázal, kam jedeme, pak nám řekl, kde je pokladna nebo jestli je to zdarma.
Před odjezdem vlaku jsme si zašli na oběd do jedné malé restaurace. Příprava jídla ale poněkud trvala, čas odjezdu vlaku se blížil a naše jídlo pořád nikde. Nakonec to dopadlo tak, že jsme si jídlo nechali nacpat do umělohmotných mističek a chvátali jsme na vlak. Čínští kluci u vedlejšího stolu se dobře bavili na náš účet. Obědvali jsme tedy až ve vlaku.
Vlak (20 bahtů) jel sice na čas, takže ve 14 hodin, ve skutečnosti to ale byl vlak, co měl jet už 10:30. No hlavně že něco jelo. V Thajsku se píše na každý lístek i čas odjezdu vlaku, takže nás těch 10:30 trochu zmátlo. Pán v pokladně nám to ale vysvětlil. Ve vlaku jsme to vzali ze špatného konce. Museli jsme projít první a druhou třídou než jsme našli naši třetí třídu.
V 18 hodin jsme už stáli s krosnami na Khao San u cestovky a čekali, až nás někdo vyzvedne a dovede k busu směr jižní Thajsko – Ko Phi Phi. Tady jsme se seznámili s Trevorem z Nového Zélandu, se kterým jsme pak trávili večery na Ko Phi Phi. V 19 hodin jsme vyjeli. Autobus byl tentokrát skutečně VIP, bylo v něm tolik místa na nohy jako nikde jinde.
Původně jsme plánovali jet i na ostrov Ko Samui, ale podle průvodce tam mělo být období dešťů, tak jsme to vzdali. Zkoušeli jsme najít na netu, jaké je počasí na ostrově Phi Phi, ale prostě se nám nepovedlo najít tu správnou stránku. Rozhodli jsme se, že tam tedy pojedeme podívat a když bude pršet, tak se vrátíme zpátky do středního Thajska. Navíc nám Marek psal z Krabi, že tam prší. Moc dobře to nevypadalo…..
Celou noc, co jsme jeli busem, pršelo. Čím jsme byli jižněji, tím víc pršelo. Opravdu to nevypadalo dobře, ale my jsme pořád doufali, že až to stočíme ze Surat Thani na západ ke Krabi bude to lepší.
V Surat Thani jsme někdy kolem sedmé ráno absolvovali dost chaotický přestup na jiný bus. Mohla za to neschopnost chlapa, co se o nás měl postarat. Z Bangkoku jsme chytli zpoždění, nestihli jsme správný přestup a tak nás do Krabi poslali normální linkou. Díky zpoždění nám ujel ranní trajekt a museli jsme v Krabi čekat na ten odpolední – od 11,15 do 15 hodin. Cesta místo 14 hodin trvala 22 hodin.
Navíc jsme já s Martinem v Krabi zjistili, že nám někdo během jízdy busem kompletně prohrabal krosny. Někdo prostě krosny vzal, vysypal celý obsah ven a pak to tam zas vrátil. Zloději si se skládáním věcí dali opravdu práci (nebo měli už tunu praxe), já jsem to měla poskládané lépe, než když jsem to dělala sama. Asi hledali jen peníze. Chyběl mi jen plechový hrneček a Martin našel ve své krosně dámské plavky. V Jančině krosně prohrabali asi jen vršek, nenašla baterku. Pracovník cestovky řekl, že to není jeho starost a odmítl to s námi řešit. Došlo nám, co mělo znamenat to, co Jana viděla cestou do Chiang Mai, tedy proč kdosi čuměl dlouho do zavazadlového prostoru a proč bus zastavuje v noci na temných místech. Kradení věcí není v turistických busech prý ničím výjimečným.
V cestovce v Krabi nás přemlouvali, ať změníme plány a nejezdíme na Ko Phi Phi, ale ať jedeme na Ko Lantu. Prý je Ko Phi Phi drahé a není tam, kde bydlet, protože tsunami zničilo ubytovací kapacity. Měli jsme pocit, že na nás ten člověk chce jen vydělat, a tak jsme do toho nešli. No měl asi pravdu, bylo to tam drahé a o ubytování se skoro soutěžilo a Ko Lantu nám doporučovali i jiní lidé. Na druhou stranu na Ko Lantě by nebyl žádný večerní život a to by nám vadilo.
Když chlap z cestovky zjistil, že nás neukecá, už moc milý nebyl. Hodil nás do přístaviště, ať tam počkáme na loď. Když jsme v 15 hodin nastupovali na loď, lilo jako z konve. Na lodi byla u každého sedadla záchranná vesta, nesměli jsme si u sebe nechat krosny – opatření při potopení lodi. Za 1,5 hodiny jsme konečně dorazili na Ko Phi Phi.
Na Ko Phi Phi nás začali hned na mole lanařit na ubytování. Zdálo se nám to drahé a chtěli jsme se po něčem podívat sami. Kdybychom tušili, co nás čeká, nechali bychom se zlanařit. Obíhali jsme celou vesnici dokolečka s krosnama na zádech a marně jsme hledali volný pokoj. Už nešlo ani tak o cenu, jako o to mít vůbec, kde spát. Lidi tam dokonce brali i stany, které stály to, co jinde pokoje v hotelu. Martin chtěl pokoj s klimatizací a byl ochotný zaplatit víc než já a Jana, tak se od nás oddělil a sehnal si pokoj sám. My dvě jsme se ale pěkně prošly, než jsme něco našly, a k tomu pořád pršelo. Nakonec jsme narazily na recepci, kde měli poslední volný bungalov. Bungalov byl ve srovnání s naším ostatním ubytováním úplně luxusní, ale odpovídala tomu cena – 1500 bahtů za noc.
Když jsme došly na recepci zaplatit, zjistila Jana, že nemá peníze. Omluvily jsme se a šly do směnárny vyměnit. Mně už totiž bahty došly. Jana přišla asi o 4000 – 5000 bahtů. Buď jí je někdo ukradl v noci v buse, nebo ty peníze ztratila. To už se nikdy nedozvíme. Peníze měla u sebe v taštičce na krku. Večer jsme se bavily s nějakýma holkama a ty taky říkaly, že je okradli v buse, když spaly, a že taky měly ty peníze u sebe. Prostě jsme si asi měli vybrat jiný bus a ne takový zlodějský. Naštěstí jí zůstaly nějaké dolary a eura, tak si měla co vyměnit.
Odpoledne jsme měli všichni hrozně mizernou náladu – cesta prodloužená o mnoho hodin, dlouhé čekání v Krabi, prohrabané krosny, ukradené peníze, déšť a drahé ubytování. Fakt blbá kombinace. Do večera jsme se nějak uklidnili a romantickou večeři na břehu moře jsme si i užili. Rozhodli jsme se, že pokud počasí aspoň trochu půjde, zůstaneme na ostrově a jinam se nehneme, když už jsme se sem vlekli takovou dálku.
Po večeři jsme se šli podívat na thajský box, protože nám kdosi tvrdil, že bude boxovat náš kamarád Trevor. Trevor neboxoval, ale v baru byl, tak jsme se s Jančou přidaly k němu a dalším jeho známým. Ceny za pití byly vysoké i na české poměry. Fakt drahý ostrov. Martin šel spát a další dny litoval, že neviděl ten thajský box. Nás to každopádně nijak zvlášť nezaujalo.
Spoluautor: Jana T.
Přidat komentář