Plán na cestu do Dublinu se zrodil v irské hospodě v Trutnově na svátek svatého Patrika. Na den svatého Patrika jsme s holkama náhodou zabloudily do irské hospody, byla tam perfektní atmosféra, všichni nadšeně slavili. Pak někdo zalitoval, proč Češi taky tak neslaví třeba svatého Václava. Nápad oslavit svatého Václava v Irsku tedy vznikl, když jsme slavily svatého Patrika v Čechách.
Hned druhý den jsme zjistily, že do Dublinu se dá dostat celkem levně a že je tam co vidět. Poměrně rychle se našlo 8 cestovatelek, které toužily vidět Dublin. Byly i další zájemkyně, ale byly nakonec odmítnuty. Když je moc lidí, už je těžká domluva, už by to asi bylo komplikovanější. Dne 1.4.2008 jsem tedy objednala letenky do Dublinu přes Click4sky (nízkonákladová odnož ČSA). Díky tomu, že byly letenky koupené s takovým předstihem, vyšla jedna letenka pouze na 1.988 Kč (obousměrná letenka, včetně poplatků a občerstvení v letadle). Vzápětí jsem zajistila přes internet také ubytování. Našla jsem hostel v centru Dublinu a zarezervovala tam osmilůžkový pokoj. Bylo fajn, že nás bylo právě 8, takže jsme obsadily celý pokoj a nemusely jsme se bát, že nám tam dají nějakou cizí spolubydlící.
Před cestou se rozšířila informace, že v Dublinu je počasí dost proměnlivé a že máme počítat s tím, že bude prakticky celou dobu pršet a bude chladno. Vyhlídky nebyly moc optimistické, ale opak byl pravdou. První den bylo nejtepleji, po příletu stačil jenom svetr. K večeru se trochu ochladilo, ale v bundách nám bylo akorát. Pršelo nám pouze chvíli, a to třetí den. Déšť jsme navíc přečkaly v kavárně, takže nám to ani nevadilo.
Na kolik to vyšlo? Letenka stála 1.988 Kč, ubytování se snídaní 48 Eur, vstupy necelých 30 Eur a k tomu jídlo, pití a suvenýry. Domluvily jsme se, že si každá vezme asi 250 Euro. Někdo to utratil celé, někdo ne. Útrata se lišila hlavně podle toho, kolik suvenýrů a dárku si ta která z nás odvezla.
V sobotu 7 hodin ráno jsme měly sraz na ruzyňském letišti. Podle toho, kdo kdy dorazil, dostal pořadové číslo, pod kterým se musel hlásit po celou dobu zájezdu. Bylo nás hodně, tak byl potřeba přehled, jestli jsme všechny. Takže když Denisa řekla „jedna“, každá musela ve správném pořadí říct svoje číslo. Když nějaké číslo chybělo, tak jsme čekaly, dokud se nenašlo.
Péťa koupila na dublinský výlet speciální trička, na kterých byla česká vlajka. Všechny jsme tričko v den odletu musely mít na sobě. V letadle naše trička poutala pozornost, vypadaly jsme jako nějaké sportovní družstvo na cestě na utkání. Letušky se ptaly, v čem soutěžíme.
Při odbavení nám slečna na přepážce říkala, že už je letadlo skoro obsazené, že bohužel budeme sedět každá jinde. Po chvíli ale zjistila, že máme rezervaci. To nás samozřejmě potěšilo. 6 nás sedělo v jedné řadě, 2 byly spolu na druhém konci letadla. Původně jsme uvažovaly, že si vezmeme pouze malá příruční zavazadla, abychom pak nemusely čekat na letišti, až nám tašky a kufry dovezou. Nakonec se ale domluvilo, že by byl problém se do malé tašky sbalit. Letěly s námi tedy tašky, kufříky a kufry. Vážily od 7 do 10 kg.
V 8:40 hod. jsme vzlétly směr Dublin. Před námi bylo 1.577 km. Letěly jsme Boingem 737-500. Let proběhl v pohodě, nebyly skoro žádné turbulence. V 9:50 hod. jsme přistály v Dublinu. Dorazila také všechna naše zavazadla. Můj kufr byl sice politý nějakým jogurtem nebo něčím podobným., ale jinak byly tašky a kufry v pořádku. Přesunuly jsme si hodinky o hodinu zpět (Irsko má časový posun mínus 1 hodina) a vyrazily na bus.
Před letištěm jsme nějakou chvíli hledaly zastávku autobusu, po chvíli se podařilo. Nebylo to jednoduché, protože z letiště do centra Dublinu jezdí několik různých linek s dost rozdílnými cenami. My jsme hledaly tu nejlevnější linku, kde se platilo jen 1,90 Eur za jednu jízdu. Lístky jsme si koupily v automatu na zastávce. Je možné je kupovat i u řidiče, ale to musí mít člověk nachystanou přesnou částku, zpět se prostě nevrací (o vrácení přeplatku se musí žádat v nějaké kanceláři dopravce).
Autobus nám jel prakticky hned. V Irsku jezdí stejně jako v Británii většinou dvoupatrové autobusy. Protože jsme věděly, že pojedeme dlouho, vydrápaly jsme se i se zavazadly úzkým schodištěm do prvního patra. Původně jsme myslely, že pojedeme tak 1,30 h, ale nebylo to tak hrozné. Asi za 50 minut jsme byly v centru, tam nám jedna paní poradila, kde máme vystoupit a taky, že musíme zmáčknout tlačítko, jinak že autobus nezastaví. Před zastávkou jsme se vydaly z prvního patra do přízemí, což byl trochu boj. Se zavazadly a dalšími cestujícími jsme se tam nemohly vejít. Byla pěkná tlačenice. Prostřední dveře se neotvíraly (to je prý běžný problém irských autobusů), takže jsme se musely procpat dopředu. Zastávka autobusu však byla přímo před naším hostelem.
Bydlely jsme v hostelu Ashfield House na D’Olier Street, prakticky v centru města. V hostelu nám recepční řekla, že náš pokoj ještě není připravený a že se ubytovat můžeme až ve 13 hodin. Daly jsme si tedy věci do speciální místnosti pro tašky a vyrazily jsme na procházku po Dublinu.
Spoluautor: JanaT.
Přidat komentář