Sukhothai, bývalé hlavní město thajského království
Ráno jsme si půjčili kola (20 bahtů) a vyrazili jsme na poštu poslat pohledy a pak do historického parku Sukhotaj (55 bahtů u hlavního vstupu a 60 bahtů u dalších pokladen) – bývalé hlavní město thajského království. Brzy jsme ale zjistili, že nám kola spíš překáží a že to pěšky bude lepší. Zaparkovali jsme kola kousek za vchodem a chodili jsme mezi waty pěšky.
Když jsme prošli hlavní část parku, vzali jsme kola a objížděli jsme vzdálenější waty. Na oběd jsme vybrali hodně levnou restauraci – vaječná omeleta s vepřovým masem a rýží – 20 bahtů, plechovka koly – 20 bahtů, 0.6 l vody – 10 bahtů.
Po obědě jsme vyrazili do nejvzdálenější části parku. Bylo vedro na padnutí a na silnici pak už nebyl žádný stín. Byl to zatím náš nejteplejší den v Thajsku. Už nás nebavilo běhat kolem silnice po watech. Kvůli jednomu watu jsme vyšplhali do solidního kopečka a to byl konec, byli jsme zničení. K jiným watům už se nám nechtělo a už jsme jen projížděli kolem.
Po odpočinku jsme byli na večeři – počtvrté ve stejné výborné restauraci. Pak jsme se ještě prošli Sukhotajem a našli jsme náhodou domorodé tržiště. A tam jsme poprvé viděli prodávat smažené červy, kobylky a podobnou havěť. Lucka s Martinem okamžitě rozhodli, že se bude nakupovat. Martin se pak ještě vracel, aby přikoupil další kousky. V hotelu jsme pak šli na věc. Každý se nechal vyfotit, jak si dává červa nebo kobylku. Nebylo to tak hrozný, jak by to mohlo vypadat. Špatně z toho nebylo nikomu, všichni to dokázali sníst. Na druhou stranu to nemělo žádnou zvláštní chuť, nic co by člověka denně lákalo. Osobně mi to chutnalo jako přepálené chipsy. Jediné co nám vadilo, že bylo cítit v puse nožičky a křidýlka. Nožičky se zachytávaly za zuby.
Potom nám recepční zavolala taxi na autobusové nádraží. Mysleli jsme si, že si z nás dělá srandu. Přijela motorka, co měla vpředu vozík pro cestující. Protestovali jsme, že se tam všichni 4 včetně krosen nemůžeme v životě vejít. Taxikáři to bylo jedno, protože neuměl anglicky. Naštosoval dovnitř krosny a potom nás a jelo se. Lucka říkala, jestli přes nás ten řidič vůbec vidí na cestu a že stačí jediná díra na silnici a jsme všichni mrtví. Cestou řidič musel na benzínku a projel tam s námi jednu takovou pěknou díru, naštěstí v maličké rychlosti. Ve větší rychlosti jsme si potom užívali plné obličeje nejrůznějších mušek a jiných zvířátek. To byla jízda!
Dnes jsme se rozhodli jet busem první třídou, abychom vyzkoušeli, v čem je rozdíl. No byly to vyhozené peníze navíc. V buse nikdo neuměl anglicky, i když se snažili. Řidič nám posunky vysvětloval, kdy se zastaví a na co máme lístečky. Deky na noc jsou standard ve všech busech a místa na nohy tam víc nebylo. Dostali jsme malý zákusek a 1x něco na pití. Bus mi moc kvalitní nepřipadal, dost se kymácel a navíc měl kýčovitě růžový interiér s růžovými záclonkami, děs běs. Taky jsme dostali jakousi poukázku. Na tu jsme na odpočívadle dostali pitíčko. Martin myslel, že je za ni i jídlo. Objednal si a pak byl nemile překvapený, že po něm chtěli zaplatit. Chvilku se zkoušel hádat a pak zaplatil. Lucka překvapila Thajce tím, že si vzala spacák a lehla si na konci busu na takovou plošinku. Průvodčí pak zkoušela k Janě nacpat nějakého Thajce, protože tam po Lucce zbylo místo. Jana se ale nedala. Překvapovalo nás, kolik lidí bylo na nádražích třeba ve 2 ráno. V Thajsku se prostě žije absolutně celý den.
Asi ve 4 ráno jsme dorazili do Bangkoku na severní nádraží. Vzali jsme si taxíka (50 bahtů na jednoho) a vyrazili na jižní nádraží, odkud nám měl jet bus do Kanchanaburi. Na nádražích byla hromada lidí. Na druhém nádraží nás hned odlovil průvodčí z busu do Kanchanaburi a během 5 minut už jsme byli zase na cestě. Bus stavěl na každém rohu, to byla otrava. Byl to typický domorodý bus (náš první obyčejný) – 78 bahtů. Typické bylo i to, že hráli videoklipy. Všechny byly o lásce a celý bus, včetně chlapů, sledoval, jak to dopadne. No aspoň jsme poznali thajské hitovky.
Původně jsme se cestou chtěli stavit v Nakhon Pathom na největší stupě světa, ale pak se nám tam nechtělo vystupovat a rozhodli jsme se, že se tam stavíme na zpáteční cestě (což nakonec nebyla pravda).
Spoluautor: Jana T.
Přidat komentář