Sydney a osmý div světa

Ocitáme se na australské půdě – za tmy a v dešti přistáváme v Sydney. Oficiální vstup do země nás stojí několik desítek minut čekání ve frontě; za odměnu nám mohli věnovat alespoň razítko do pasu. V příletové hale marně hledáme někoho, kdo by nám poradil, jak se dostat do čtvrti Waterloo, kde máme přes Airbnb zamluvené ubytování. Jaký užitek poskytují dva osiřelé stánky turistických informací opravdu netuším. U přepážky společnosti AVIS máme větší štěstí – bez problému si rezervujeme auto na další týden, kdy se vydáme na cestu po slavné Great Ocean Road. Slečna nám zapisuje rezervační číslo a není potřeba nic platit předem. Do Waterloo se necháváme odvézt taxíkem za 30 AUD. Moderní bytový dům jsme našli poměrně snadno, akorát nám nedochází, jak se máme dostat dovnitř. Objevujeme zvonek a slečna domácí nás za okamžik pouští dovnitř. Hlavní dveře a výtah fungují na kartu, kterou jsme dostali krátce po seznámení se s mladou Australankou. Následně nám oznámila: „Nemám druhé klíče, jen zavřete dveře“ a odkráčela na noční šichtu. Neřekla nám ani jak se dostat do centra, kde je nejbližší obchod, prostě žádné informace a byt zůstal odemčený. Pokojík s balkonem byl úhledný, s pohodlnou postelí, akorát pro nás dva. V bytě jsme měli přístup do kuchyně a koupelny, kde sice neodtékalo umyvadlo, ale bylo tu čisto. Jdeme nakoupit základní potraviny a po návratu diskutujeme a plánujeme na balkoně, vnímáme déšť, šumění stromů a bublání vody v umělých potůčcích okolo chodníků. A taky racky a nám notoricky známý zvuk letadel.

Sydney Opera House

Probouzíme se do deštivého dne a rozmýšlíme se, kam půjdeme. Překvapení se nekoná a po snídani vyrážíme ke slavné Opeře. V okolí je spousta zastávek, ale v autobusových linkách se nevyznáme a navíc je sobota, takže máme namířeno na hlavní vlakové nádraží Central, které je velkým přestupním bodem. Podle mapy na internetu se zdálo, že nemůže být příliš daleko, ale bez papírové mapy v ruce jdeme jen za nosem a cesta pěšky nás připravuje téměř o hodinu času. Z Central lze snadno popojet vlakem do bodu Circular Quay, místa se strategickým lodním terminálem, jež je také výchozím bodem k největším atrakcím města, jako jsou Sydney Opera House, most Harbour Bridge, stará čtvrť The Rocks či Botanická zahrada.

Na Central si každý kupujeme Opal card a hned je necháváme nabít na 20 dolarů. Karta je nezbytná pro cestování po městě a zaplatíte jí cestu autobusem, vlakem i lodí. Při nástupu i výstupu se v dopravním prostředku přikládá ke čtečce, která odečítá kredit. K naší smůle probíhá na trati výluka a jsme nuceni pokračovat autobusem. V terminálu u Circular Quay je dost živo – trajekty odjíždějí každých pár minut a pod tíhou lidských mas se vydávají do různých částí zálivu Port Jackson, jako Watsons Bay, Taronga Zoo nebo vzdálenějšího Manly, proslulého předměstí Sydney s krásnými plážemi. Opodál kotví mohutné zaoceánské lodě. Port Jackson, neboli Sydney Harbour, je 19 kilometrů do vnitrozemí se táhnoucí záliv, na jehož březích se rozkládá město Sydney.

Již první pohled na budovu Opery nezanechá pochyb o výjimečnosti tohoto kulturního svatostánku. Monumentální stavba z betonu a skla, jedinečná mimo jiné svými střechami připomínajícími kusy lastur či napjaté lodní plachty, pokryté více jak jedním milionem keramických dlaždic, nás doslova ohromila (stejně jako nás ohromily davy neustále hlučných asijských turistů motajících se neúnavně kolem). Budova Opery je dokonalá ze všech stran a úhlů. Útroby ukrývají koncertní a divadelní sály, zázemí umělců i restaurace. Stavba, dokončená v roce 1973 a slavnostně otevřená 20. října téhož roku britskou královnou Alžbětou II., byla před deseti lety zařazena na seznam památek světového dědictví UNESCO.

Od přístaviště v Circular Quay až k budově Opery se táhne promenáda obklopená kavárnami a restauraci s venkovním posezením. Řada podniků je rovněž ukryta v otevřeném prostoru pod úrovní samotné budovy. Nic jsme si zde neobjednali, ale výhled je tu náramný. Na chvíli si sedáme na kamenné zábradlí, ke kterému jsou přidělány stolečky a sledujeme hejna nenasytných racků, dychtících po zbytcích jídla.

Chudší každý o 35 dolarů, přidáváme se ke skupince asi 20 lidí, se kterými absolvujeme komentovanou prohlídku Opery. Jsme vybaveni portem a sluchátky a upozorněním, že není povoleno fotit koncertní sály. Průvodce nám na pár místech pouští krátké dokumenty, dostaneme se do všech pěti hlavních sálů, výstavní síně i nahrávacího studia. Největší a nejpůsobivější je Koncertní sál, jehož hlediště pojme 2 679 návštěvníků. Druhým největším prostorem je Operní sál pro 1500 diváků. Prohlídka trvá asi hodinu a z výkladu se dovídáme, že stavba je považována za osmý div světa, jehož naplánování a vybudování si vyžádalo mnoho úsilí, peněz, rozporů a kontroverzních rozhodnutí.

Historie stavby

Příběh této instituce se začal psát v roce 1956, kdy vláda státu Nový Jižní Wales vyhlásila otevřenou soutěž na návrh projektu centra hudebního umění, odpovídajícího potřebám Sydney i vzrůstajícímu postavení Austrálie ve světě po druhé světové válce. Zvítězil návrh v té době neznámého dánského architekta Jørna Utzona. Výstavba započala po demolici tramvajového depa Fort Macquarie v březnu 1959. Projekt byl rozvržen do tří fází: položení základů a zbudování konstrukce s výhledem na přístav, stavba vnějších plášťů a práce v interiéru. Konstrukce vyrostla na 588 betonových pilotech, které zasahují až 25 metrů pod hladinu moře. Jen zhotovení dlaždice, působící efektem odpovídajícím představám Utzona, trvalo švédské firmě Höganäs tři roky. Samotné umístění 1 056 066 kusů těchto dlaždic vyrobených z hlíny s malým podílem drceného kamene pak další řadu let. Kvůli stoupajícím nákladům, které postupně až patnáctkrát překročily původní rozpočet, opoždění dokončení stavby o deset let a nátlakům na změny v původních plánech byl architekt Utzon donucen z nedokončeného projektu odstoupit a jeho plány a návrhy interiéru byly ponechány stranou.

Realizace interiéru byla svěřena australskému architektovi Peteru Hallovi. Ten sice zdědil velkolepou skořápku, současně však také velikou výzvu, jak sjednotit strukturu s designovými záměry Utzona. Utzon zanechal pouze náčrty a návrhy; scházely zásadní kresby, dokládající jeho tehdejší představy. Hall zcela přepracoval návrhy interiéru, přeměnil na žádost vlády hlavní sál na jednoúčelovou koncertní síň a kontroverzně přesunul operní scénu do menšího prostoru, původně určeného pro činohru. Byl nucen řešit mnoho designových a funkční problémů, včetně instalace skleněných stěn na severní straně budovy. Peter Hall byl od počátku ve velmi složité roli, odsuzován a kritizován a stále srovnáván s vizionářským Utzonem. Dokončení budovy mu přineslo jen malé uznání; tisk, odborná i laická veřejnost se k němu postavili zády. Zemřel v roce 1995 ve věku 64 let, zlomený a závislý na alkoholu. Jørn Utzon obdržel v roce 2003 Pritzkerovu cenu. Stalo se tak pět let před jeho smrtí v roce 2008. Vzhledem k politickým otázkám, které vedly k jeho odstoupení, se architekt nikdy do Austrálie nevrátil, aby na vlastní oči spatřil dokončené své mistrovské dílo, patřící k nejvíce obdivovaným, nejdokonalejším stavbám na světě.