Na severozápadě Skotska se nachází další horská perla: Masiv Beinn Eighe, který byl v roce 1951 vyhlášen první přírodní rezervací Velké Británie (National Nature Reserve) a v roce 1976 dokonce zařazen organizací UNESCO mezi biosférické rezervace. Proč to všechno? Podle mě kvůli neskutečně krásné přírodě 🙂 . Podle vědců se ovšem jedná o místo, kde můžete báječně sledovat změny druhových struktur rostlin a živočichů v závislosti na změnách výškového gradientu.
Pokud Vám vyjde počasí, budete návštěvou místních hor zcela nadšeni! A to i přesto, že náš cíl- vrchol Sail Mhor (981 m n. m.) se už nenachází ve zmiňované UNESCO zóně.
Automobil jsme zaparkovali v údolí Torridon – na parkovišti organizace National Trust of Scotland, odkud jsme se vydali údolím Coire Dubh Mór. Měli jsme štěstí- byl krásný slunečný den a přesto, že bylo pondělí, na stezce jsme potkali hned několik turistů. Stezka, po které jsme se vydali, byla nedávno nově zrekonstruovaná, a protože vede pouze pozvolna vzhůru, je ideální i pro méně zkušené a fyzicky zdatné jedince.
Trasa je samozřejmě neznačená, ale ztratit se téměř nemůžete. Držte se po cestě stále vpravo a doprava odbočte i na jediném rozcestí, které potkáte. Po pohodové stezce se dostanete až k vodopádům, které prýští z jezera Loch Coire Mhic Fhearchair. To se nachází jen několik výškových metrů dále po stezce. Podle některých horalů je právě závěr údolí s jezerem Coire Mhic Fhearchair jedno z nejkrásnějších údolí ve Skotsku. Poměrně hodně turistů bere toto místo jako cíl své cesty a dále už nepokračují. Pokud nejste zdatní, nebo nemáte čas, pak je dobré se zde vyfotit a vrátit se stejnou trasou zase dolů na parkoviště. Zajímavá je i trasa okolo jezera, na jehož nejvzdálenějším místě najdete trosky vojenského letadla z první světové války.
My jsme každopádně pokračovali vzhůru. Naším cílem ovšem nebyl nejvyšší vrcholek-Ruadh-stac Mór (1010 m n. m.) ale jeho protistojný kamarád Sail Mhor 981 m n. m. Trasa od jezera teď vedla po velkých balvanech strmě vzhůru. Okolo nás se pásla stáda červených jelenů, nad hlavami nám létali orli a vítr s každým krokem vzhůru zesiloval. Naplno jsme teď pociťovali moc skotské přírody.
Celé naše úsilí ale nakonec stálo za to! Výhledy z hřebenu a z vrcholku Sail Mhor nás téměř srazily na kolena! Mlha a mraky, které co chvíli měnily viditelnost, dodávaly celému výjevu patřičnou mystiku.
„A jak teď dolů?“ zeptala jsem se svého kamaráda. Při představě, že bychom šli zase stejnou trasou zpět na parkoviště, jsem neskákala nadšením. Naštěstí to nebylo třeba. Naštěstí? Toto slovo jsem si rozmyslela hned při prvním pohledu na „stezku“, kterou můj kamarád označil jako schůdnou. Přede mnou se totiž objevila uzoučká rokle naplněná většími a menšími kameny, rámovaná obrovskými strmými vrcholky okolních hor. „To nemyslíš vážně?! Víš, myslela jsem si, že jen Češi „blbnou“ a zvyšují čísla statistik úmrtí v horách. Teď koukám, že Skoti na tom nejsou jinak,“ poznamenala jsem. „Tohle je v pohodě- je to jako lyžování v kamení- pomalu se budeš sklouzávat,“ odpověděl mi můj kamarád a mě nezbylo než mu „věřit“.
Po pár metrech ale malé kamínky vystřídaly větší balvany, takže jsme museli vymyslet jinou taktiku- jeden jde, druhý stojí, aby nespustil lavinu kamení na prvního. Celou cestu dolů jsem jen doufala, aby se rokle neproměnila v neschůdný několikametrový skok a my tak nemuseli stoupat zase vzhůru. Moje nejhorší obavy se ale nakonec nenaplnily a popravdě celý tento zážitek byl jen dalším umocněním zdejší překrásné scenérie.
S nadšením jsme pak konečně došli na známou – udržovanou stezku, po které jsme se vypravili už v bezpečí směrem na parkoviště. A jak jinak, k autu jsme dorazili až za svitu měsíce.
Přidat komentář