Než vystoupáme na Kazbeg
Aklimatizace 4500 mnm .Jsou dvě hodiny ráno a budík neúprosně zvoní. Přesto, že jsme k odpočinku měli pouze necelých šest hodin, cítím se nadmíru dobře. Převlékám se a snažím se něco málo pojíst. Konečně i Ifča vstává. „Petře vstávej. Jestli chceme jít nahoru, musíme vyrazit teď,“ snažíme se vykopat našeho kamaráda z postele. „Mně je blbě. Dnes to nedám,“ oznámí nám a hned je jasno. Dnes se na vrchol nedostaneme. Trochu zklamané si opět leháme do spacáku a nařizujeme budík na 5:00.
Ledovec
Druhé zvonění a druhé vstávání. Balíme batoh: cepín, mačky, sedák, lano, péřovka, rukavice, čepice, něco málo k jídlu a voda. Venku začíná pomalu svítat. Je něco okolo šesté ráno a my se vydáváme alespoň do sedla (4500 mnm) na aklimatizační výstup.
Postupujeme ranní zešeřenou krajinou pomalu vzhůru. Umrzlé stopy našich předchůdců nám ukazují směr výstupu. Vítr fouká tak, že jsem ráda za péřové rukavice a všechny vrstvy, které jsem si s sebou zabalila. Na sněhový podklad ještě stále nezasvítily první sluneční paprsky, a tak se zatím vůbec neboříme. Až na zmrzlé prsty u nohou a u rukou se jde vlastně celkem dobře.
„Navázat se, nenavázat se,“ přemýšlíme každý ve své hlavě, když postupujeme přes zasněžený ledovec stále vzhůru. „Jdeme se navázat,“ oznámí nám nejzkušenější člen výpravy, Ifča, a tak si postupně vybalujeme a nadáváme sedáky. Po navázání pokračujeme ve výšlapu. Jdeme už přibližně dvě hodiny. Slunce už dávno ozařuje sněhové vrstvy, které jen sem tam přeruší kus skály, nebo ledu. Zastavujeme se na první pauzu. A Ifče dochází, že Petr přestal mluvit. „Je všechno v pořádku?“ ptá se ho. „No, asi jo. Jen nechápu, proč to vlastně děláme. Proč se tady boříme ve sněhu? Mám zmrzlé ruce a nohy.“ Z jeho odpovědi mi došlo, že s námi nejspíš zítra až na vrchol nevystoupí. Proč taky. Bude to mnohem náročnější, než nyní- v necelých 4000 mnm. Navíc s námi nesdílí ono nadšení pro hory. „Všichni máme zmrzlé ruce a nohy. Jde o to se překonat,“ snažím se vysvětlit, že máme všichni stejné pocity, ale asi tomu moc nepomáhám.
Konečně jsme v sedle
Vítr fouká tak, že se brzy rozhodneme pokračovat v cestě vzhůru. Jdeme okolo první a jediné trhliny v ledovci a mě dochází, že navázat se nebyl úplně špatný nápad. Konečně jsme v sedle. Před námi pozorujeme dvojici, která pokračuje dále na vrchol. Pár fotek v sedle a jdeme zvesela dolů.
Je něco málo po jedné hodině a my jsme zpátky na chatě, kde potkáváme jednoho člena ze slovenské výpravy. „Ahoj, jak jste došli? My jsme už spali, když jste přišli,“ navazujeme konverzaci. „Ahoj, no, to uvidíš, až přijdou ostatní. Peter s Veronikou jsou totálně spálení, opuchlí a navíc nevidí. Nevzali si s sebou brýle,“ odpovídá a my jsme zaraženi. „Jak jako že nevidí?“ nechápu. Ale pak mi dochází, jak silné bylo včera slunce. Představa, že si někdo nevezme do takových podmínek brýle, mě opravdu zaráží. Nedokážu to pochopit. Konečně do kuchyně přichází Veronika, obličej jeden velký puchýř a za ní Peter, který má na očích brýle. Podle toho jak naráží do lavic, odhaduji, že opravdu nic nevidí. „Co budete dělat?“ ptám se a Peter mi odpovídá: „Jestli do večera uvidím, zítra půjdu na vrchol.“ Nestačím se divit. Kam se poděla pokora, a uvědomění si vlastních limitů? Vyvaluji oči, ale jsem tak zaražena, že nemám vlastně co říct.
Abych si zkrátila čas do večera, začínám uklízet zásoby v kuchyni. Věci na snídani sem, sladkosti sem, dehydratované výrobky sem. Za dvě hodiny mám jasno a jsem paní kuchyně. Stačí říct a najdu vše J včetně kávy, smetany, sýrů. Chatař se nestíhá divit a dokonce nám přináší zadarmo dřevo, abychom se trochu ohřáli. „Je vidět, že tu dlouho neměli ženskou ruku,“ myslím si a pokračuji v úklidu, zatímco Ifča vaří „dobrotu“ z místních zásob.
Petr na vrchol nepůjde
Je sedm večer, když se konečně vrací oni dva Rusové, které jsme zanechali v sedle. „Jaké to bylo?“ ptám se nedočkavě prvního z nich. Načež zjišťuji všechny potřebné informace k zítřejšímu dni. „Já s vámi zítra nepůjdu,“ oznamuje nám Petr a my jen krčíme rameny. „Půjdeme jen ve dvou? Není to příliš riskantní? Nevím, jestli tě zvládnu vytáhnout z trhliny! Nemám zkušenosti,“ snažím se Ifče nastínit všechny své pochybnosti a myšlenky. Načež se rozhodujeme vyrazit alespoň do sedla a pak se uvidí.
Jdu spát, ale adrenalin a také stres ze zítřejšího výstupu mi nedají klidného spánku. Pravý bok, levý bok, záda, břicho. Vrtím se na posteli ze strany na stranu a ne a ne usnout. Zvedám se a jdu čůrat. Boty mám ale v kuchyni, kde se mezi tím usídlili Slováci, kteří výstup vzdali a banda dalších turistů, jejichž cílem byla jen chata.
Je 22:00, další čůrání a další převalování a tak dál. Snad okolo půlnoci se mi konečně podařilo na chvíli usnout. Přede mnou 2 hodiny spánku na zítřejší Kazbeg…
Přidat komentář