• Menu
  • Menu
cesta na Pico Aneto

Pico de Aneto (3404m)

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Evropa » Španělsko » Pico de Aneto (3404m)

 17. denní přechod Pyrenejí 

Dnešní výlet je počátek asi 17 denního přechodu, který sme podnikli tohle léto a během kterého vystoupili na nejvyšší hory Pyrenejí,… Anetem (3404 m) počínaje. Výlet na Pico de Aneto, nejvyšší horu Pyrenejí, mě zase asi po 2 letech zavedl do PN Posets Maladeta, původně sem chtěla udělat přechod začínaje v údolí Vall de Vallibierna, přes jezera Corones na Aneto a pak dolů na druhou stranu na Refugio de la Renclusa. Bohužel kámošce se to zdálo s batohama moc náročný, tak sme vystoupili a sestoupili rovnou druhou stranou  od Renclusi (která je teoreticky!! lehčí). Svoji původní variantu si dám příště, tak se aspoň budete mít na co těšit 😀

cesta na Pico Aneto
cestou nahoru vycházíme nad mraky

My bezautáři dojíždíme busem do vesničky Benasque, která je díky blízkosti právě Aneta velmi populárním turistickým místem. Moc se tu nezdržujem a docela rychle berem další autobus (za nekřestaňský peníz- 7,8eur) na parkoviště La Besurta. Pokud máte auto, můžete dojet až na parkoviště Hospital de Benasque, odkud je to k La Besurta tak hodinka hezký procházky nebo 10 min již zmiňovaným busem.

Z parkoviště začínáme stoupat mírně nahoru po pohodlné pěšince, brzo potkáváme rozcestí, kde odbočujem doleva na Plan d´Aiguallut. Nemusíte zrovna na Aneto, krajina je tu nádherná, jdete v klidu údolíčkem a jen si užíváte výhledy na hory a věčně zelené louky (pokud zrovna nejsou pod sněhem 🙂 ). Spousta lidí sem jde jen na půldenní rodinný výlet, spojený s piknikem a pak se zase vrací dolů na parkoviště. Cestou míjíme ohromnou skálu s jezírkem, které je z tajícího sněhu a ledovce Aneta – Forau d´Aiguallut. Tenhle zajímavý krajinný prvek vznikl sesunutím krasové jeskyně a mizí zde v podzemí veškerá voda z tajícího sněhu a ledovce Aneto, aby se znovuobjevila o 3,6 km dál ve Valle de Aran a pak přes řeku Garonu doputovala do Atlantiku.

Plan d´Aiguallut

Odsud už je to jen kousíček údolím podél řeky a za vodopádem se nachází náš dnešní cíl Plan d´Aiguallut, což je jak název napovídá ohromná planina, protkaná mnoha říčkami a potůčky. Naším cílem je hlavně protože tu má být plechová chatička Cabana d´Aiguallut, kde chcem spát. Asi 10 dní zpátky se touhle zónou prohnaly povodně a ještě je to trochu znát, hlavně na vymletých březích a taky stále zvýšený hladině řeky a silnějšímu proudu. Ač by to člověk neřekl, chvilku nám trvá najít únosný místo na brod. Potom už hurá na hotel… bohužel velmi brzy zjišťujeme, že náš hotel už neexistuje, na místě, kde měla být cabana nacházíme jen betonové základy na kterých stávala L…,  no nic , tak biváček. Následuje trochu zewl, véča a brzká večerka.

Plan d´Aiguallut
Plan d´Aiguallut-pohled od bivaku

Refugio de Renclusa

Budíček 4:45….vstáváme v 5, jen rychle balíme a v 5:30 vyrážíme za světla čelovek na chatu Refugio de Renclusa, která je nejpopulárnějším výchozím místem k Pico de Aneto (3404m). Na chatě sme něco kol 6:15, přebalujem- většinu věcí necháváme na chatě a nahoru dem nalehko, snídáme a v 7:15 vyrážíme směr Pico de Aneto. Cesta je ze začátku docela jasná, od chaty stoupá pěšina přímo nahoru, nejdřív  přes louku a mezi stromama, ale krajina rychle přechází do skalnatých a šutrových polí. Tady občas ztrácíme značku (červený puntíky), ale různě sou tu i mužici, kteří vás na ni zase brzo navedou…..navíc stejně je to furt jenom nahoru :-). Den není úplně jasný a na obloze se převaluje pár mraků, nad ty ale brzo vycházíme a otvírají se nám nádherný výhledy dolů. Už po asi hodině cesty docházíme ke kontinuální sněhové pokrývce, čas na mačky.

Ledovec Glaciar de Aneto

Odsud je to už jen po sněhu, přímo nahoru přes vrstevnice. Naštěstí cestička je z víkendu dobře vyšláplá a sníh ještě nestihl moc změknout, takže se de docela příjmně a za dalších ani ne 45 min. docházíme do místa, kde se svah narovnává a cesta odbočuje doleva, aby nás převedla před Portillon Superior. Tady je totiž potřeba přejít na druhou stranu hřebene (který se táhne od hory Pico de la Maladeta), aby ste se dostali na ledovec Glaciar de Aneto, po kterém se dojde na vrchol. Přejít přes Portillón není nic těžkého, jen na konci je potřeba slézt dolů takovým širokým komínem, kde se občas musíme chytit skály. Tím se dostáváme na ledovec.  Znovu dáváme mačky a začínáme ho přecházet. Je to docela kus, ale cesta má hodně mírný stoupání a de se docela rychle- asi za hodinku a půl ťapání, skoro na konci ledovce a těsně před závěrečným krpálem na Aneto míjíme sedlo Collado de Corones (kudy se dá jít na druhou stranu do údolí Vallibierna) a občerstvujem se.

Paso de Mahoma

Pak asi 2 dvě hodiny (NEE, samozřejmě, že tak dlouhej krpál to není, myslim, že reálně nám vzal asi 30-40min, ale dal zabrat) dupem závěrečný stoupání, které nás vyvádí k, tipla bych tak, 30-ti metrovému vzdušnému hřebínku, známému jako Paso de Mahoma (česky tuším Mohamedův skok, i když já bych to přeložila jako Mohamedův krok. Navíc skákat to fakt nedoporučuju), který je zároveň nejtěžší částí výstupu.

Mohamedův skok (pohled z Aneta....že to nevypadá zas tak hrozně :-) )..
Mohamedův skok (pohled z Aneta….že to nevypadá zas tak hrozně 🙂 )..

Tady záleží na každým jednotlivci – podle mě, kdo má strach z výšek a bojí se vzdušných pohledů do hlubokých údolí, ať sem radši nechodí (nebo ať sem dojde a zapíchne to tady). Pro někoho zvyklýho na lezení a hory, to bude lehký. Podle mě to taky zase až tak těžký není. Určitě se musí jít opatrně a dvakrát si promyslet kudy- kam dáte nohu a čeho se chytíte. Přece jenom, jde se po vrcholu ne moc širokýho hřebínku. Na druhou stanu jsou to jen asi 2-3 míň příjemný kroky, kdy vidíte vertikální padák jak napravo, tak nalevo a zbytek je v pohodě. Začátek je horší a k samotnému vrcholu už docházíte po pěšině mezi kamením. My viděli frantíka se synem, který klukovi uvázal lano kolem pasu, šel za ním a měl ho jako na vodítku (no, nevim – psychicky vám to možná pomůže, reálně kdyby kluk uklouzl, tak v lepším případě taťka pustí vodítko a poletí jen kluk, v horším spadnou oba), guidi prý občas klientům natáhnou fixní lano na cvaknutí se nebo přidržení se (podstatně lepší a miliooonkrát bezpečnější řešení). My sme to vyřešili, že já sem šla vepředu a pak vyradila cestu kámošce a v nepříjemnějším místech se snažila být těsně pod ní nebo vedle, aby se cítila bezpečnějc, popř. se mě přidržela apod. Pak už jen docházíme k vrcholovému kříži, fotíme se, chytáme signál, svačíme a vůbec si užíváme střechy Pyrenejí 😀 Velitelský čas je 11, 45, takže cesta od chaty nám vzala 4,5 hodiny. Na vrcholu docela vykejsáváme, ale nic netrvá věčně a dolů to přeci jenom kousek máme. Navíc sestup je vždycky horší a nebezpečnější! Vracíme se stejnou cestou, nejdřív přes Paso de Mahoma, pak rychle sbíháme poslední krpál, klesáme přes ledovec, stoupáme do Portillonu, ze kterého poměrně rychle a  hladce slyžováváme po sněhu kam až to jde a pak zase přes šutry a louku docházíme zpátky na chatu.

kudy budem sestupovat, pohled z Portillon Inferior
kudy budem sestupovat, pohled z Portillon Inferior

Je 15:30, čas na hodně pozdní oběd :-). Ještě se tu dávám do řeči s jedním španělákem- Juanem, který to právě přešel z druhý strany od jezer Corones, nakonec se dost zapovídáváme (taky tu už lecos prošel), říkám mu naše plány a on říká, že by se k nám možná pozítří přidal na jednu horu, což teda fakt nasírá kámošku, takže pak máme dost tichej sestup na parkoviště, véču i bivak. Navečer přichází vydatná buřina, což obvykle salší den zaručuje krásný ráno a minimálně slunný dopoledne  :-).

 

Ifca

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *