Otužilci v Olomouci
Je 5:00 a můj budík zvoní a zvoní. „Sakra, co se děje?“ napadne mě v první po procitnutí. A pak mi to dojde: „Jedu přeci do Olomouce.“ Na budíku nastavuji alarm za dalších deset minut. „Ještě chvíli,“ říkám si a znovu se propadnu do tvrdého spánku. O deset minut později, které se zdají být dlouhé asi tak jako jedno lusknutí prstů, zvoní budík nanovo. Konečně vystřelím z postele.
Abych se dostala na Kačerov v 6:30, musím vyjíždět autobusem v 5:38. „Hnusný čas,“ myslím si, když si v rychlosti oblékám připravené věci. Venku je totální tma. Jen pár dalších zoufalců čeká na ranní autobus. „Kam asi v sobotu nad ránem všichni jedou?“ přemýšlím a jsem ráda, že jsem tu tak trochu omylem. Konečně jsem na Kačerově. Přesedám z metra do auta k dalším nadšencům. Snídaně v krabičce, nafouknout cestovní polštářek a ještě aspoň dvě hodinky spát.
Je 9:30, „dobré ráno“ říkám si sama k sobě, když konečně procitám. Jsme na předměstí Olomouce. Obloha je jasná s ranním oparem. Vystupujeme z auta v centru města u řeky Moravy. Břehy jsou pokryty jinovatkou. Většina z nás klepe kosu a já jsem opět překvapená, že i ostatní, mnohem zkušenější otužilci, pociťují ranní chlad a nevolí.
Fotka, další fotka a ještě jedna. Jdeme se zapsat na listinu účastníků dnešního závodu v zimním plavání. Jsem začátečník. Ve Vltavě, kde náš klub otužilců trénuje každé pondělí, středu a sobotu, plavu teprve měsíc. Toto jsou mé první závody a tak vůbec netuším, kam jít, co a jak dělat. Naštěstí jsou tu zkušenější, protřelejší plavci, kteří mě instruují.
Nejdřív jsem chtěla plavat jen neměřený úsek 100 metrů. S tím se mi ale starší plavkyně vysmály: „Prosím tě, vždyť jsem tě viděla plavat, ty jsi rychlá! Stovka je o ničem, dej si aspoň 250 metrů, nebo 500, jestli můžeš.“ 500 metrů naštěstí nemohu. Nemám vyplavanou třídu. A tak se nechám nahecovat aspoň do 250 metrů. Nakonec ve středu, kdy jsem si poprvé měřila dobu strávenou plaváním ve Vltavě (pozn. voda 3,5°C) jsem zvládla plavat celých 12,5 minut! Jsme zapsáni. Čekání na start si zkracujeme procházkou po historické Olomouci.
Oblékám se do jednodílných plavek a nasazuji koupací čepici. „Jak se to dělá?“ neohrabaně se snažím zápolit s pevnou gumou. Ještě nikdy jsem na hlavě neměla koupací čepici. Připadám si nepatřičně, hloupě a tak trochu tradičně přemýšlím nad tím: „Co tady sakra dělám?!“.
Rozplavba na trase 250 metrů startuje hned jako druhá (po 100 metrovém závodě). Jdeme do vody. „Bože! Tak už to konečně odstartuj! Mrznu tady!!!,“ myslím si, a netrpělivě čekám na hvizd rozhodčího. Jedno dlouhé písknutí a vrhám se celá do vody. Vzduch 3°C, voda 2°C. „V tak chladné vodě jsem ještě neplavala,“ pomyslím si, ale adrenalin mi tepe v žilách. Vůbec si neuvědomuji, že by mi byla zima. Už nedokážu plavat hlavou nad vodou na způsob „paní radová“ a vrhám se obličejem a hlavou pod vodu. „Není to tak hrozný, jak mi všichni tvrdili,“ pomyslím si a s nabytým sebevědomím zkouším kraula, ve studené vodě spíše pánský styl. To mi ale dlouho nevydrží. Na kraula začínám pociťovat nedostatek fyzičky. Plavu, plavu a plavu. Lok, dva… „Bože, nepij tu vodu. Je určitě hnusná!“ Jenže co dělat. Fouká protivítr a vlnky mi nepříjemně naráží do tváře. Nakonec to ustojím s dvěma, možná třemi loky. A už vidím cíl. Síly ubývají rychleji, než bych čekala a k tomu zase přestávám cítit prsty u rukou. „Ještě, že jsem neplavala 500metrů,“ pomyslím si, když mě záchranář v neoprenu pomáhá z vody.
A teď už jen nasadit pantofle, a běhat a vnitřně se zahřát. Doběhnu ke startu 750 metrů, otočím se a běžím do zázemí, kde na mě čeká teplý čaj a hlavně teplá místnost, kde nadále skáču a dělám dřepy. Konečně mě začínají bolet prsty u rukou. Pomalu se mi vrací krev i do koncových částí těla a nastává ona známá fáze uvolnění a klidu, kdy se člověku chce z ničeho nic spát. Je mi teplo, ale i tak klepotám zuby. Oblékám se proto a jdeme ještě běhat ven. Tentokrát s úspěchem prohřeji i tukové zásoby na zadku a stehnech a celá upocená se vracím do teplé místnosti. Mezi tím přichází i závodníci z nejdelších tratí (750 metrů), před kterými pociťuji hluboký respekt.
Každý účastník dostává diplom. S mírným pocitem zklamání se dovídáme, že vyhlášení měřených tras dnes neproběhne a tak se balíme, loučíme a odjíždíme zpět do Prahy. Celkem brzy zdá se mi a já jsem ráda, že mi 5 minut v řece Moravě zabralo jen půl sobotního dne 🙂 .
Přidat komentář