Gorily
Budíček jsme měli už v 6,15 hod., abychom v 6,40 hod. odjeli do NP Lake Mburo. U východu z kempu jsme viděli stádo zeber a divokých prasat, kterým místní říkají “puma”. K bráně parku to byla jen chvilka a my zaplatili 40 USD/osoba + 180,- Kč za auto. Jezdili jsme parkem křížem krážem a viděli pár antilop, prasat a opic, ale žádná sláva to nebyla. Trochu s nostalgií jsme vzpomínali na Tanzánii, kde bylo hodně zvířat různých druhů pěkně pohromadě. V Ugandě jsou zvířata tak trochu rozdělena mezi jednotlivé parky, takže v NP Lake Mburo jsou zebry, v NP Queen Elisabeth sloni a v NP Murchison Falls zase žirafy. Na druhou stranu tady nebyli skoro žádní lidé, což vlastně nebyli nikde po Ugandě, ač nám přišlo, že musí být hlavní sezóna, když je období sucha. Nakonec jsme v jezeře viděli alespoň skupinku hrochů a zaujali nás i mouchy tse-tse.
Na cestě
Na oběd jsme se zastavili na odpočívadle, kde jsme potkali i skupinku Čechů, kteří byli v Ugandě už 3 týdny a jejich hlavní motivací bylo pozorování hadů. Po obědě jsme se vydali na další vyjížďku, která již byla na zvířata bohatší. Ve dvě hodiny jsme měli zamluvenou loďku a tímhle výletem jsme si spravili chuť, protože jsme viděli spousty ptáků včetně ledňáčků, hrochy a krokodýly. Po vyjížďce jsme křižovali znovu parkem. Sice jsme se jednou ztratili, ale viděli jsme poměrně dost zeber a antilop. Při výjezdu z parku jsme pak objížděli dvě auta, která se srazila, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. V kempu jsme byli v sedm a k večeři si otevřeli víno, které speciálně kvůli nám koupila paní, která kemp buď vlastnila nebo v něm aspoň pracovala (mladá Irka).
NP Bwindi
Po odjezdu z kempu v 7,30 hod. jsme nabrali benzín a vyrazili do NP Bwindi. Zastavili jsme se na tržnici pro banány a papaju a kousek dál jsme si dali ještě grilovanou kukuřici. Oběd jsme měli ve 12.30 hod. v Kabale. Jako všude v Ugandě jsme na něj čekali strašně dlouho, ale pak jsme se už vydali na poslední část cesty do Rushagy. Po cestě jsme zastavovali na focení bramborových polí, z asfaltky se brzo stala prašná rozbitá cesta, kde se muselo jet krokem, resp. musel tak jet náš extrémně opatrný řidič. Ubytovali jsme se v Gorilla Rest Campu na krásném místě uprostřed lesů 500 metrů od brány do národního parku, ve výšce cca 2.300 m.n.m. Ubytování vyšlo v pokojích na 30 USD/osoba s polopenzí pak na 50 USD. Po dobré večeři jsme ještě kecali u ohně.
Opět nás čekal budíček už v 6.30 hod. a opět jsme dlouho čekali na snídani, ačkoli jsme si čas snídaně dohodli už den dopředu. Naštěstí to byl z hotelu do parku jen kousek, takž jsme briefing v 8 hod. v pohodě stihli. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že na světě žije 880 kusů gorily horské, která nežije v žádné ZOO (tam jsou jen gorily nížinné). Krom Ugandy se gorily vyskytují ještě v Kongu a Rwandě. Místní průvodce nám nabídl i možnost najmout si “tlačiče” za 15 USD. Každopádně s každou osmičlennou skupinkou jde vždy ozbrojený doprovod kvůli nebezpečným slonům nebo osamělým jedincům. Ke gorilám nesmí nikdo nemocný. Pokud by se nepodařilo nějaké skupince gorily vystopovat, vrátí mu 50% ceny – prý se to stane cca 1 – 2 x za rok (např. vloni vůbec, ale naposledy před třemi dny). My jsme si povolenku na gorily vyřizovali cca dva měsíce předem z Čech přes SelfDriveUganda, od kterých jsme měli půjčené auto. Cena byla navýšena o 30 USD za všechny 4 celkem na bankovní poplatky. V tu dobu už nebyla 4 místa na námi požadovaný den na trek z Buhomy, takže nám doporučili právě Rushagu.
Gorily
Když jsme se seznámili s podrobnosti, rozdělili nás do skupinek po osmi. Naše skupina se měla přesunout na začátek treku cca 25 minut autem, ale “vedoucí” ujel našemu řidiči a my tak zabloudili – už jsem se začínala bát, že kvůli takové hlouposti přijdu o zlatý hřeb Ugandy. Nakonec se nám za pomoci místních (jeden z nich si k nám nakonec sedl do auta) podařilo naši skupinu najít a všichni jsme se spolu vydali pěšky do strmého kopce. Zastavili jsme se na planině a tam pak půl hodiny čekali na to, až nám stopaři dají vědět, kterou stezkou se dát dál. Původně příjemný terén se následně změnil a my byli rádi za tyče, které jsme vyfasovali. Záviděli jsme Lubošovi, který se vybavil na cestu zahradnickýma rukavicema, protože cesta vedla strmým totálně zarostlým kopcem nahoru dolů, přičemž nám naši průvodci aspoň trochu prosekávali cestu mačetami. Vše ale bylo zapomenuto, když jsme po hodině objevili ve křoví gorilu s malým opičátkem na břiše. Chvíli nás nechala ji pozorovat, pak se pomalu zvedla a odkráčela dál. Následovali jsme ji a za chvíli došli k naší opičí rodince Busingye skládající se ze 13 jedinců. S gorilami jsme strávili skoro hodinu a půl – vždycky když se zvedly a posunuly někam dál, šli jsme za nimi. Byli jsme od nich na metr a jednoho chlapíka z naší skupiny se gorilí mládě dokonce dotklo. Nádhera.
Po hodině a půl zavelel průvodce k návratu tak, abychom gorily už víc neobtěžovali. Cesta zpátky stála za to, ale nakonec se nám z pralesa všem podařilo vyplazit. Obdrželi jsme certifikáty a pak se už autem vrátili kolem 16. hodiny zpátky do kempu. Tam jsme si dali rychlou sprchu a vyrazili na cestu k jezeru Bunyonyi.
Jezero Bunyonyi
Cesta byla nejdřív prašná, pak chvíli asfaltka, ale posledních 10 km k Amasiko Homestay, kde jsme si zajistili ubytování na dvě noci, byla opět adrenalinová. Na místo jsme dorazili v 18.30 hod. a ubytovali se v chatičkách v kopci nad jezerem. Chatičky a vlastně celý komplex byl bez elektřiny, ale vyfasovali jsme aspoň lampičku na solární energii. Voda na koupání se ohřívala na ohni a podávala se společná večeře se všemi turisty, dobrovolníky i s majitelem, což byl Holanďan, který žije v Ugandě od roku 1989. Po výborné večeři nás s Lubošem přemluvila sedmiletá dcera majitele se svoji kamarádkou, abychom si s nima zahráli člověče nezlob se.
Foto: M.Šálek, M.Mikšovský, S.Kasperová
Přidat komentář