Uganda – na rovníku
Odjezd z Trutnova jsme naplánovali na 5 hodin. Poté, co jsem nabrala Miloše, vyrazili jsme do Vrchlabí pro Martina a nakonec ještě do Nové Paky pro Luboše. Parkování jsme měli zamluvené tentokrát přímo na letišti. Odlet s leteckou společností Turkish Airlines byl naplánován na 9.55 hod., ale nakonec jsme se vznesli až v 10.15 hod. Do Istanbulu jsme se dostali po necelých 3 hodinách letu a přeřídili si hodinky o +2 hodiny. Čekalo nás tady poflakování se po letišti na cca 5,5 hodiny, protože do Entebbe nám to letělo až asi ve 20 hod. místního času. Naštěstí jsme dostali místa u nouzových východů, takže místa na nohy bylo dost i pro dvoumetrového Martina, pro změnu však nešly sklopit sedačky, takže zase až taková pohoda to nebyla.
Uganda, Entebbe
Při letu do Ugandy nás čekalo ještě mezipřistání ve Rwandě v Kigali, kam jsme přiletěli cca ve 3 hodiny ráno a zhruba jednu hodinu počkali v letadle. Pak už to bylo jen 40 minut do Entebbe, kde jsme přistáli ve 4.45 hod. Na letišti jsme si vyměnili každý 200 USD, což nám na pobyt stačilo, protože v Ugandě se v podstatě všude dá platit jak šilinky tak dolary. Ceny jsme přepočítali vždy tak, že jsme cenu v šilincích vynásobili 6 x a odečetli tři nuly. Miloš si ještě koupil kartu do mobilu, aby se mohl vždy a všude připojit na internet, a pak jsme už šli shánět náš předem domluvený odvoz z letiště. Na první dvě noci jsme si totiž domluvili ubytování v Entebbebackpackers, kde nám zároveň slíbili, že nám za 8 USD zajistí transfer. Na letišti však nikdo nečekal, takže jsme museli zavolat do hotelu a oni teprve pak poslali taxikáře.
Ubytování v Entebbebackpackers
Hotel byl od letiště vzdálen cca 5 minut jízdy, takže jsme po šesté ráno už zaléhali do postelí. Měli jsme zamluvené dva pokoje, které měly svá nejlepší léta za sebou, ale postel je postel. Cena za osobu a noc byla 15 USD. Spát jsme vydrželi do jedenácti a po obědě, který jsme si dali přímo v hotelu, jsme pěšky vyrazili do Botanické zahrady na břehu Viktoriina jezera.
Botanická zahrada a centrum
Po cestě jsme se zastavili na kafe v místním poměrně luxusním, ale téměř neobsazeném obchodním domě. Vstup do zahrady vyšel na 60,- Kč za osobu. Hned u vchodu se na nás nalepil průvodce, ale nakonec jsme za něj byli rádi, protože nám ukázal spoustu věcí, které bychom sami byli bývali minuli bez povšimnutí, ať již to byla květina používaná na parfémy – “langvat” nebo strom, jehož plody byly jako kůže a používaly se na šperky – “karofilia”, “umbrella tree” s plody jemnými jako dětská pokožka, voňavá květina “cannonball”, “badminktontree” s květy jako badminktonové míčky a další. Zaujali nás i ptáci marabu, kterých je všude v Ugandě velké množství – jsou to mrchožrouti a sní dokonce i plasty, takže se jejich maso považuje za otrávené a nikdo je tak neloví.
Z Botanické zahrady jsme to vzali do míst, kde jsme očekávali centrum města. Nevím, jestli to skutečně bylo centrum, ale každopádně šlo o rušnou ulici, kde jsme si poprvé objednali grilovaný banán a také rolex (tak dobrý jsme už pak za celou dobu neměli). Zpátky k hotelu jsme to vzali “zkratkou” přes golfové hřiště. Šli jsme podle navigace a dost nás překvapilo, když jsme nakonec skončili před plotem. Naštěstí v něm byla díra, takže jsme to riskli a proplazili se pod ním. Ven z areálu jsme pak už vyšli otevřenou branou a vzali to rovnou do luxusního hotelu. Při vchodu nás prohlédli a museli jsme tam nechat všechny nápoje – asi abychom udělali útratu v hotelu. Šli jsme sem proto, že jsme se chtěli dostat ke břehu Viktoriina jezera, což se podařilo. Bohužel koupat se zde nedá, stejně jako nikde v Ugandě, protože hrozí parazitální onemocnění bilharzióza neboli schistosomóza. Na pláži jsme pobyli asi půl hodiny a pak už se vydali zpátky do našeho hotýlku, kam jsme došli v totální tmě kolem osmé večer.
Auto s řidičem
Již z Čech jsme si zajistili pronájem auta i s řidičem, takže po snídani pro nás přijel řidič Isaac ze společnosti SelfDriveUganda. Objednaná Toyota Land Cruiser byla však narvaná kempovací výbavou a nebylo kam dát naše batohy. Navíc bychom se na zadním sedadle museli mačkat ve třech, což je ok na pár hodin, ale ne na osm dní. Nakonec jsme všechno přerovnali a většinu věcí nechali na hotelu. Z kempovací výbavy nám zůstaly jen stany, matrace a spacáky (a I ty jsme nakonec potřebovali jen jednou).
Naše první cesta vedla na benzínku, kde jsme zaplatili kartou, abychom se zbytečně nezbavovali peněz v hotovosti. Abychom se vyhnuli vždy zacpanému hlavnímu městu Kampala, vzali jsme to zkratkou prašnou cestou. Nápad to byl jistě dobrý, ale náš řidič tuhle cestu neznal tak úplně dobře, takže jsme párkrát zabloudili. Pochopili jsme, že on bude sice řídit, ale navigovat budeme muset my.
Na rovníku
Po třech hodinách jsme dorazili na naši první zastávku – rovník. Museli jsme si zde samozřejmě udělat nezbytnou fotku a za 60,-Kč si zaplatili “pokus”, kdy nám jeden chlapík ukázal, jak se točí voda na severní (doprava) a jak na jižní polokouli (doleva). Jde o tzv. Coriolisovu sílu. Přímo na rovníku se voda netočila vůbec. Dali jsme si tady i oběd (protože šlo o muslimskou část země, nemohli jsme si však objednat ani pivo).
Noc pod hvězdami
Na další cestě k národnímu parku Lake Mburo, kam jsme směřovali, jsme viděli spoustu prodavačů banánů, dřevěného uhlí nebo špízů. Posledních 40 km jsme jeli opět prašnou cestou, ale viděli jsme aspoň první zebry a krávy s mega rohy. Ubytovali jsme se v Leopard Rest Lodge, kam jsme přijeli v 18.30 hod. Spaní jsme si mohli vybrat buď ve vlastním stanu za 10 USD nebo ve stanu již postaveném za 25 USD. Super nám přišla přírodní koupelna. Večeři jsme dostali v místní hospodě a zbytek večera strávili pod hvězdami u ohýnku.
Foto: M.Šálek, M.Mikšovský, S.Kasperová
Přidat komentář