Zámeček v Sasku je snad každému Čechovi velmi známý. Jedná se o objekt, kde Popelka ztratila svůj střevíček, kde jí princ políbil a kde se konal večerní bál. Do městečka jen možné dojet vlastním automobilem. My se však dostávali z Dresden pomocí městské hromadné dopravy. Moritzburg se nachází asi hodinu cesty autobusem od centra Drážďan.
Je tedy ideální na odpolední výlet. Autobusová zastávka se nachází vedle parkoviště v ose zámku. Při prvním pohledu na panorama města stavba opravdu zaujme. Je dominantou nejen pohledovou ale i psychologickou. Nachází se na kopečku a okolo něj se rozkládá vodní plocha. Cesta k čestnému nádvoří je lemována stromořadím. Všude potkáváme češtinu a české turisty.
Zámeček se stal oblíbenou turistickou destinací právě především příběhu o Popelce. Slečny se fotí na schodech, kde dívenka ztratila svůj střevíček, pokukují oknem do zámeckého sálu, stejně tak jako Miluše Šafránková. Ta se tehdy rozhodovala, jestli má či nemá. Stejně tak si tuto scénku hrají spousty z českých i německých turistek.
My jsme se sem vypravili ve skupině architektů z celého světa. Italové, Francouzi, Španělové, Slováci, Poláci, Peruánci či Portugalci. Právě zde jsme objevili, jak historie, zakódované vnímání věcí i duševní sepjetí s místem ovlivní vaše myšlení. My, Češi a Slováci se zatajeným dechem přistupovali k zámečku, pozorovali pro nás známé stěny, schodiště, terasy i vchodovou bránu s obdivem v očích. Poté však ke mně přišli ostatní členové výletní skupinky a nechápali, jak jako architekt mohu obdivovat tuto stavbu. Zámeček s namalovanými 2D sgrafity a výzdobou, mohutnými věžemi neadekvátními měřítkem ke zbytku památky….. Avšak pro nás mělo místo zcela jiný význam. Melancholické vzpomínky na Vánoční atmosféru provoněnou bramborovým salátem a jehličím, kdy jsme po večeři čekali na Ježíška a po rozbalení dárků koukali na pohádku o Popelce. Zámeček se stal jednou z našich milovaných staveb, právě díky příběhu. Kočárová cesta okolo rybníka je stále využívána. Stále se zde prohánějí koně se spokojenými turisty. Ti si vychutnávají atmosféru renesančních dob. V zimě si velebí v kožešinách, tak jako Dora s macechou. Můžete zde potkat herce v dobových kostýmech či oblečení jako z místní pohádky.
Uvnitř památky se občas nacházejí výstavy poutající se k Popelce. My na jednu takovou narazili. Viděli jsme originální kostýmy, klobouky, nábytek….. Promítal se zde dokumentární film vztahující se k režisérovi i k samotným hercům. Film byl promítán v češtině s německými titulky. Kvůli vysoké návštěvnosti českých fanoušků Popelky. Za zámkem se nacházejí rozlehlé zahrady a obora. Obojí se zajímavou a čistou kompozicí.
V zimě, kdy jsme si zde zakoupili svařené víno, zachumlali se do kabátů, narazili si čepice na uši, to tu bylo krásné. Seřezané koruny stromů vedoucí k zámku lemovaly zasněženou cestu, vypuštěný rybník na nás koukal svým slepým okem a z neb se snášely bílé sněhové vločky. Romantická atmosféra dýchala z každého kousku. Původně prý pohádka měla být natočená v létě, avšak kvůli problematickým vztahům s Východním blokem a složité situaci českého filmařství se natáčení protáhlo až na zimu. Popelka se tak stala první pohádkou točenou v zimě a díky tomu dostala zcela jedinečný charakter, na který jsem jako Češi pyšní a připomínáme si jej každé vánoce. Proto navštivte i vy Moritzburg a zavítejte do imaginárního světa naší milované Popelky a krásného prince na bílém koni. Stejně jako my tak můžete ztrácet svůj střevíček na schodech nebo počítat sloupky zábradlí, jestli vás
má nebo nemá rád….
Přidat komentář