PRAHA-BĚLEHRAD-KOLAŠIN aneb jak do Černé Hory bez auta
Dostat se do Černé Hory bez auta může být trošku oříšek. Chvilku to sice vypadalo na spolujízdu, ale nakonec přeci jenom berem autobus. Sraz je vyhlášen na 15. hodinu na pražském Florenci. Reálně se už potkáváme náhodou už v metru na Smícháči.
Na Florenci ještě doplňuju zásoby v Burger Kingu (jako vždycky jediný inteligent co má svačinu je Barča) a dem hledat nástupiště č.3 odkud nám v 15:30 jede bus do Bělehradu. Pro jistotu nás stahujou každou ještě o 50Kč za batoh….platí Barča, já mám jenom Eura. Aby toho nebylo málo, tak si ještě uvědomuju, že sem doma nechala sušený maso. Usuzujem, že s tim stejně nic neuděláme a bude na Fatru. Pak už šťastně nabíráme směr Srbsko.
Uprchlický tábor v parku
Do Bělehradu sme měli přijet kol 6:30, ale přijíždíme v 5 (nechcem vědět kde a jak to řidič nahnal, protože do Brna sme přijeli s hodinovým zpožděním). První, co nás upotalo ještě z autobusu, když sme prijížděli k nádraží byl „uprchlický tábor“ v místním parku. Všude spali lidi – ve stanech, spacácích nebo jen tak na zemi. Skoro všechno mladý kluci, park radši obcházíme…..a na tajňačku se snažíme nenápadně fotit- naštěstí skoro fšichni spí.
Cikánská sprcha a bus je fuč
Autobusák je naštěstí hned za silnicí, sice nepatří k nejnovějším, ale okouzlil nás různýma kavárničkama, pekárnama a obchůdkama. Rozhodujem se, že trip začneme pohořím Prokletje, které se nachází na Černohorsko-Albánské hranici. Myslíme si (mylně), že nejlepší bude dojet do městečka Kolašin a odsud pokračovat na Plav a Gusinje. První bus jede v 7 a stojí 2300 dinárů+ 160 za přístup na peron. Dem do směnárny a kupujem lístky. Zjištujem, že nám to jede z 6ky, všechno je ready, tak využívíme pohostinosti kavárniček a dem na kafe. Na záchodě (za 50dinárů) čistíme zuby a dáváme cikánskou sprchu (=hooodně deodorantu). Kol 6:45 začínáme netrpělivě stepovat na peronu. Bus mám chvilku zpoždění a příjíždí až po 7, nevadí, nadšeně se k němu hrneme a máváme našima lístkama do Kolašinu… řidič se na nás divně tváří a říká, že tam nejede. Když vidí naše zoufalé výrazy, bere lístky a říká, že to je nástupiště 16, sedadlo 6………..autobus je samozřejmě pryč a my sme v pr….. Dem se zeptat co s tim, típek nás posílá na informace, kde nám paní oznamuje, že nám vrátí peníze kromě 10% storno poplatku a budem si muset koupit nový lístky a znovu zaplatit vstup na peron. Ufff- další bus jede v 8:30, nechtěně nabitý čas využíváme k dalšímu průzkumu nádraží a okolí. Objevujem vlakáč (hned vedle), ale momentálně tu je mrtvo. Nakonec se zašíváme do jedný z nově objevených kavárniček na limču a tonik, aby sme to fšechno rozdejchaly a usoudily, že máme vlastně štěstí v neštěstí- máme jen 1,5 skluz a přišli sme o pár dinárů. U nás by nám 100% vrátili kulový.
V 8:30 znovu nadšene stojíme, tentokrát na nástupišti 12 (kontrolovali sme to asi 7x), když prijede bus, radši se 2x ujistíme, že sme fakt dobře…. Tentokrát už jo- platíme každá 120 dinárů za batoh a celý štastný sedáme do busu.
na konec cestopisu
Přidat komentář