Dolina Grbaja
Cesta do Kolašinu je pekelně dlouhá, vyjíždíme v 8:30 a dorážíme kol 18 hod. Aspoň se můžeme kochat divokýma černohorskýma horama a silnicema, pospávat a dávat výborný kafíčkoa nebo zmrzlinu každou zastávku. Přes den je vedro k padnutí, kolem 18 je to lepší- autobus totiž nezajíždí přímo do Kolašinu, nechává nás na hlavní a do města (spíš vesnice) si to musíme došlapat po svých. Autobusák je dobře značený a dokonce tu visí i jízdní řády. Máme fakt kliku, poslední bus do Gusinje (výchozí vesnička na Prokletje) jede za 10 min-čas tak na zmrzku a koupit vodu.
Cesta do Gusinje
Bus jede na čas a jak řidič, tak asi 14letý klučina, co vypisuje lístky umí anglicky. Cesta stojí 8Eur/osoba. Když zjištuju, že bus se vrací na hlavní a do Barane, přes který sme jeli cestou z Bělehradu, rvu si vlasy- kdybych tušila, že ten autobus jezdí tady tudy, mohli sme ušetřit 4 hodiny v autobuse, grrrr!!! Poučení- pokud byste nááhodou jeli busem, tak do Barane a pak na Gusinje!!!!! Cesta je opět dlouhá, jen do Plavu jedem asi 3 hodiny, tam nás překládaj do dodávky a pokračujem dalších asi 20-30 min do Gusinje. Tam dorážíme v noci, kolem 22 hod. Na to, že je středa večer, vesnička překvapivě žije. Je tu spousta barů a restaurací plných lidí, potkáváme i 2 diskotéky a pouť. Samozřejmě neodoláváme a taky se zašíváme na jedno Nikšičko= moje oblíbený černohorský pifko. Jmenuje se podle města Nikšič, kde se vaří. Domlouváme se, že ještě vyrazíme směr dolina Grbaje a až se nám bude chtít, tak zakempíme na nějaký louce. Ovšem cestou zjišťuju, že časy se podstatně mění- cesta je asfaltová, vesnička Gusanjse se podstatně rozrostla a louky sou oplocený. Nakonec přeci jenom po asi 30min. chůze potkáváme hezký rovný místečko naspaní. Nad náma je sice hezky, ale v zádu nad albánskýma horama se blýská. Aaale, co je v Albánii a ne nad náma nás netrápí, jen hážem spacáky na zem a v klidu usínáme.
Dolina Grbaja
Bouřka naštěstí nepřišla, jen nějaký páreček co si tam na chvilku „zajel“, ale ze spacáků nás tahá až ranní sluníčko a teplo. V klidu snídáme a balíme. Dolina Grbaja je cca 8km a 3 hodiny cesty dlouhá – teda aspoň podle ukazatelů, ale ty berte s rezervou. 3 hodiny nám to fakt netrvalo, od bivaku sme to šli 1,5 hod. Cesta jde v klidu po asfaltce a bez většího převýšení nebo obtíží. Na jejím konci je závora a boudička strážců NP, kteří kasírujou poplatek za vstup. Típek říká, že je to 1euro/os/den. Říkáme, že chcem zůstat 2 dny a kempit, kasíruje nás o nějaký pakatel i za stan. Nakonec všehovšudy 6 euro za obě i stan. Pokračujem dolinou kolem nových domečků, chatek i restaurací. V poslední z nich se zašíváme na pifko (já), Barča na džus. Jsem trochu smutná z toho jak to tu vypadá- když sem tu byla před 11ti lety, tak tu nebyl prakticky nikdo a nic. Mnohem větší divočina – o asfaltce sme si mohli nechat jen zdát, prašná cesta na který sme si stopli starýho dědu s ještě starším traktůrkem, co jel pro seno, měl slamák a kouřil balený cígo a říkal nám něco jako „dobro, dobro, planinari, ljepo“. Jedinými stavbami tu byl planinarsi dom a salaš, kde se dal koupit sýr. Nikdo nevybíral poplatky, dalo se kempit kdekoliv, jinak než srbo-chorvatsky sme se nedomluvili a cestu sme spíš tipovali, i když nějaký značky tu byly…… Ted se domluvíme anglicky, je tu ubytko s wifinoum a několik restaurací. V tý naší chcem koupit mapu, ale teď prej není, tak se ptáme kudy na horu Volušnica. Prej to je lehký „doprava a nahoru“. Děkujem a dem se ukempit.
cestopis následující
Přidat komentář