Hořice
V Hořicích jsem prožila krásná studentská léta a tak se sem ráda vracím na naše třídní srazy. Tento rok jsem udělala změnu v programu. Po pátečním srazu byla sobota určená na prohlídku města, které jsem důvěrně znala a nyní skoro nepoznala. Průvodkyni mi dělala má dobrá kamarádka Miluška, s kterou jsem v Hořicích studovala a její sestřenka, která tady žije.
Náměstí
Náš výlet začal na náměstí. Stojí zde pseudogotická radnice s rychtářskou pečetí Hořic, vytesanou na věži (z r. 1585). Hned vedle Městský úřad, který sídlí v novorenesančním domě s krásným secesním sálem z let 1864. Trochu se tady na náměstí ztrácím, hotel Beránek zmizel. Tam, kde jezdil autobus je parkoviště, na náměstí je spousty nových obchodů, hospod a kaváren. Mariánský sloup, pranýř i pískovcová kašna s plastikou, která znázorňuje čtyři roční období, od Josefa Kalfuse, jsou na místě.
Smetanovy sady, zámek i sokolovna
Jdu kolem zámku, postaveném na místě, kde již ve 14. století existovala gotická tvrz. Zámek tady byl vybudován na konci 16. století, na stavbě se podílel rod Smiřických. Zámek byl několikrát opravován. Sídlilo zde několik institucí. Dnes tady sídlí Lesní správa, která si nové sídlo staví Na Gothardu. Pokračujeme k hospodě Na Borku. Je ještě ráno a tak do hospody jsme ani nenahlédly. Těch hodin, co jsme tady proseděli! Šéfem tady tenkrát byl skvělý chlapík, kterému jsme říkali „táta“. Skvělá sekačka (sekaná) s hořčicí za 3 koruny s moc dobrým hořickým chlebem, pivo, které jsme si směli někdy i sami natočit. Pokračujeme směrem k sokolovně. V sokolovně byly také naše první taneční. Stavba, která stojí hned za sokolovnou a na kterou zřejmě město dostalo evropské dotace, je příšerná. Jdeme přes Smetanovy sady, založené v roce 1900. Upravený park, trochu ztratil kouzlo zarostlých křovin a zákoutí z mých studentských let. Stojí zde pomník Bedřicha Smetany a sochy dalších velikánů české historie. Já se nejvíce těším na sochu Krakonoše od Ladislava Šalouna, která je z roku 1908 a stal a se symbolem Hořic.
Invalidovna
Invalidovna s krásným parkem i výhledem do krajiny, má v sobě ducha a mecenášskou ruku, první ženy Václava Havla, paní Olgy. Pohovoříme s jedním z obyvatel Invalidovny. Je vstřícný, trochu si stěžuje na systém, který úplně nemyslí na postižené občany při výstavbě nových prostor. Když se na záchodě s vozíkem neotočíte, tak jako by nebyl! Proč tyto stavby nenavrhují kvalitní odborní lidé, kteří postižení jsou a těmto lidem nejlépe rozumí. Je sobota ráno a asi to nevyřešíme. Původní invalidovna byla postavena z nadace Petra hraběte Strozziho jako invalidní azyl pro vysloužilé důstojníky a vojáky. Vlastní stavba dle návrhu Ing. arch. V. Velvarského probíhala až v letech 1933 — 1934.
Na kopci Gothard
Na krásném hřbitově, kde stojí hřbitovní kostel sv Gotharda, zapálíme svíčku příbuzným Milušky a pokračujeme dále na památný pískovcový Gothard /352 m/.
Pokračujeme k novému hřbitovu, tady obdiv patří monumentální hřbitovní bráně, 14,5 metru vysokému portálu, který vznikal 14 let a vyžádal si 139 540 kamenosochařských hodin práce profesorů, žáků a kameníků zdejší hořické školy.
Jdeme pod socha Žižky od Pavla Jiříčka z roku 1873. Je tady pořád krásně, ještě pár dní a byly by ty nejlepší třešně, kterými vždy byly obsypané stromy tady v sadu. Pokocháme se vyhlídkou, poznáváme i některé z kamenných výtvorů, kterými je Gothard posypán. Scházíme dolů kolem fotbalového hřiště. Zmizela hospoda Na Doubravě, ale je tu výrobna na hořické trubičky. Ach, to je vůně, ale je zavřeno!.
Sochařský park
Sochařské sympozium pokračuje na dalším kopci. Setkání sochařů na mezinárodní úrovni se v Hořicích konají od roku 1966. Materiál pro vytváření děl sochařů je hořický pískovec. Sympozia sochařů se konají v nádherném prostředí opuštěného historického lomu “U Sv. Josefa”. Za našich studií byl lom oblíbeným místem setkání, pálení ohňů i pitek studentů hořických škol. Obejdeme kopcem město a scházíme ulicí Pod Dachovem. Malé domečky, někde v další uličce se skrývá /nebo už tam není ?/ hospoda Na Čechovce.
V Hořicích je toho tolik, že Židovský hřbitov, vyhlídku a Masarykovu věž samostatnosti z let 1923-38, empírovou Hlohovou kapli (P.Marie) od Josefa Jandery a další plastiky a zajímavosti, které jsou rozmístěny po celém městě, si nechám zase na příště.
Ještě rychle ke kamenické škole. Věhlasná, odborná sochařská a kamenická škola, byla založena r.1884. Jen několik desítek metrů odtud, jsme měly privát. Dům zmizel, byl zbourán. Na chodbě v průjezdu před malým pokojíkem jsme měly překrásnou červenou starou Pragovku. Kdepak jí je asi konec?
Ještě pohled k náměstí , kde na mě vykukuje barokní kostel Nanebevzetí P. Marie od Kiliána Ignáce Dienzenhofera, postavený v letech 1738-48. Na Dachovech jsou ještě zbytky po tradičních 300. zatáčkách Gustava Havla. Pokračuji do Hostinného, a tak krásné Hořice, zase někdy na shledanou!
Přidat komentář