Busem do Huay Xai
10.12.2025 (středa). Ráno nás čekal budíček už ve 4:50 hod. Janča zůstala na pokoji, my ostatní jsme na motorce dojeli do centra na ulici Sakkaline Road, kde se každé ráno koná ceremoniál Tak Bat – mniši přijímají almužny od místních. Nejdřív jsme moc nevěděli, co máme dělat, ale pak jsme si sedli na připravené stoličky podél cesty a vyfasovali nádobu s lepkavou rýží a ošatku se sušenkami; paní přes nás ještě přehodila ozdobnou šálu.
Před šestou hodinou kolem nás začali procházet mniši a my jim dávali po trošce rýže a sušenky. Míša to měla rozdané obratem, zato Miloš seděl na stoličce jako poslední. Když jsme všechno rozdali, vrátili jsem se dospat na hotel, Miloš se šel projít. Snídani jsme si koupili den předem v samoobsluze a zbytek dopoledne jsme se opalovali u bazénu.
Poté, co jsme vyřešili problém s vypraným prádlem, když nám ho třetinu nevrátili, jsme s Milošem jeli natankovat benzín a nakoupit něco na oběd. Našli jsme jedinou otevřenou hospodu, jídlo vypadalo na obrázcích moc hezky, ale výsledný produkt nikoho z nás nenadchnul.
Busem do Huay Xai
Po obědě jsme si dali sprchu, Miloš to stihnul taktak, než nám sebrali ve dvě hodiny pokoj. Na třetí hodinu jsme měli domluvené auto, které nás dovezlo na Sokprasert Bus Terminal, odkud měl jet v 16 hod. noční autobus do Huay Xai. Autobus nakonec vyrazil až v 18 hod. a bylo to docela maso. Před vstupem se člověk musel zout, což druhý den ráno postrádalo jakýkoli smysl, protože tam byl neskutečný bordel.
Autobus se nedal srovnat s těmi, které jezdí např. ve Vietnamu. Tady šlo v podstatě o dvě patra žíněnek, každý jsme vyfasovali umělohmotný polštářek a deku „po babičce“. Každé lůžko bylo pro dvě osoby, což možná bylo OK pro místní, ale určitě ne pro člověka, který měří víc než 170 cm a váží víc jak 50 kg. Celou noc jsme se tak chtě nechtě tulili, což ale nakonec bylo dobře, protože aspoň nebyla taková zima. Jako všude v Asii totiž řidič pořádně „vohulil“ klimatizaci.
11.12.2025 (čtvrtek) Do Huay Xai jsme dorazili po 16 nekonečně dlouhých hodinách jízdy kolem desáté hodiny dopoledne. Vyšli jsme před autobusový terminál a stopli si tuk tuk, který nás zavezl do centra, což je tedy jedna ulice. Naštěstí nám v Sabaydee Guesthouse (230,-Kč/osoba) okamžitě dali dva pokoje a nemuseli jsme čekat do dvou hodin odpoledne. Z terasy hotelu jsme měli hezký výhled na řeku – na druhém břehu už bylo Thajsko.
Po sprše jsme zašli na oběd a pak se nahlásili v kanceláři Gibbon Experience – zaregistrovali jsme se, abychom to nemuseli řešit další den ráno. I když v Huay Xai toho moc na vidění není, došli jsme aspoň na kopec k pevnosti Fort Carnot, odkud byl výhled do krajiny. Cestou zpátky na hotel jsme si prohlédli Wat Chomkao Manilat a zamluvili si odvoz do Chiang Rai na neděli.
V obchodě jsme si koupili pivo a cider a šli si před večeří odpočinou na hotelovou terasu, odkud jsme pozorovali západ slunce. Na večeři jsme zašli do rooftop baru nad řekou a podruhé narazili na výborný lao salát. Atmosféru nám „zpříjemňoval“ zpěvák, který kvílel na břehu řeky nějaké místní hity.
Přidat komentář