Orlí hnízdo, Německo

Orlí hnízdo neboli Kehlsteinhaus musí navštívit každý, kdo se zabývá historií 2. světové války. Tedy přesně tohle jsme si mysleli, když jsme plánovali naši cestu z italského Bolzana zpět do České republiky.

Kehlsteinhaus, bývalé letní sídlo Hitlera, které bylo koncipováno jako dar k jeho 50. narozeninám, se nachází v jihovýchodním výběžku Německa nedaleko Salzburgu u jezera Königsee. Když se pozorně podíváte na mapu této oblasti, něco vám zde přijde zvláštní. Ze třech stran je totiž toto místo ohraničeno rakouskou hranicí. Trochu mi tedy připadá, že v poválečné Evropě nechtěl s Hitlerem a jeho „dědictví“ nikdo mít nic společného, a tak se na toto místo při novém utváření hranic zapomnělo.

Hitlerovu pevnost, jak se také místu přezdívá, můžete navštívit každý den od 8:30 do 16:00. A pokud se o Němcích říká, že jsou „pünktlich“ (akorátní, přesní), pak tady to platí snad dvojnásob. Existuje zde velmi propracovaný systém autobusových spojení, který funguje tak, že zaparkujete své auto na spodním parkovišti, a pak se necháte vyvézt do pevnosti jedním z místních autobusů. Až dorazíte nahoru, musíte si ještě před tím, než vůbec zjistíte, co vás zde čeká, označit na vašem lístku dobu zpátečního autobusu.

Protože jsme chtěli ten samý den zavítat ještě do kláštera v Melku a úspěšně dojet domů, rozhodli jsme se přespat v nedaleké vesnici a vyrazit na místo opravdu brzy. Spali jsme v autě a tak nás ráno probudily první sluneční paprsky. Okolo 7:00, kdy jsme už měli po krátké ranní „hygieně“ na benzínové pumpě, jsme vyjeli na parkoviště pod Orlí hnízdo. Poté, co jsme zaplatili poplatek za celodenní stání (3 eura) jsme zjistili, že je možné se do pevnosti vyvézt už v 7:40. Rychle jsme si proto zabalili potřebné věci a koupili lístek, který platil jak na autobus, tak na návštěvu celého objektu, včetně jízdy historickým výtahem. (Vstupné na jednu osobu 15,50 euro.) Společně s námi jelo v autobuse jen pár místní pracovníků a asi dva další turisti. Byli jsme nadšení, jak jsme to všechno krásně zorganizovali a zvládli. Vyjeli jsme na horní točnu, kde nebyl kromě dvou dalších cizích lidí nikdo. Prošli jsme skrz tunel k výtahu, který se třpytil zlatým obložením, a společně s místními pracovníky jsme se nechali vyvézt do pevnosti.

No a od té chvíle začalo naše zklamání. V současné době totiž pevnost slouží jako restaurace a upřímně není zde nic, co by na vás alespoň trochu dýchlo dávnou přítomností nacistických pohlavárů. Přijedete výtahem a první, co vás praští do nosu je smrad ze smaženého oleje. I záchody páchnou tak, že se zde budete zdržovat jen tak krátkou dobu, jak je to jen nutné. Pravda je, že si můžete projít téměř celou budovu, ale například Hitlerova pracovna je nyní kanceláří vedení restaurace a několik dalších zajímavých místností je také veřejnosti nepřístupno. Jediné, proč bych doporučila místní návštěvu, je výhled do okolí. Ten je tu opravdu impozantní, ale vzhledem k tomu, že jsem předchozích 5 měsíců strávila v horské oblasti, ani ten mě nijak nepřesvědčil o tom, že celá návštěva stála za 15,50 euro. Představa, že místní „nic“ denně navštíví 3,5 tisíce turistů, je pro mě děsivá a upřímně byla jsem opravdu ráda, že jsme si místo mohli projít takto brzy. Okolo desáté hodiny jsme totiž začali pozorovat jak se pevnost plní davy turistů.

Místní výhledy a krajinu si zde můžete vychutnat i v rámci krátkého 40 minutového pěšího okruhu, který mohu jen doporučit. Stezka vás zavede do míst trochu dál od turistů a od všeho toho byznysu okolo a možná si i budete moci představit, jak se po stejné cestě procházela i Eva Braunová, Hitlerova dlouholetá přítelkyně a následně i manželka.