Výstup na Sněžku – výlet s dětmi
Kolem poledního přijíždíme autem na Pomezní Boudy. Vybrali jsme prý jednodušší cestu na vrchol Sněžk. Máme s sebou 3 dvanáctileté děti. My netrénovaní starouškové jdeme s nimi. Vycházíme po červené trase Česko-polského přátelství . Začátek cesty jdeme kolem sjezdovky a pak dál lesem po asfaltce. Počasí nevypadá zrovna přívětivě a čekáme, že každou chvíli začne pršet. Děti mají své tempo a my vzadu pociťujeme, že kondička nic moc, tedy žádná. Cesta lesem je příjemná, chvíli stoupáme, chvíli sestupujeme, po dvou kilometrech začíná kamenitá cesta .
Chata Jelenka
Nevěřícně míjíme i mladý pár s kočárem. Prý to docela ujde, cesta na Černou Horu prý byla pro ně horší…Míjíme hraniční čáru s Polskem a začínáme vystupovat směrem k chatě Jelenka. Děti nás čekají až tam, chtějí koupit malinovku a protože právě začíná hustě pršet, tak jejich přání je splněno.V chatě je příjemný interiér a i jídelní lístek může poskytnout něco dobrého na zub. Za půl hodinky přestává pršet a tak vyrážíme. Cesta začíná již více stoupat a vstupujeme na kamenitou , pro nás oku velice lahodící architektonickou z kamene vyskládanou stezku. Méně se to však líbí naším nohám a tak funíme a dost často zastavujeme. Děti už jsou asi na Sněžce. Cesta je vklíněna mezi zelené kleče, při otočení už začínají být vidět kousky krásných panoramatických snímků Krkonoš. Později přes horské sedlo vidíme do Polska. Mraky se začínají temnit a my jenom doufáme, že se nevyždímají rovnou na nás. Potkáváme několik polských turistů, ale jinak je příjemné jít po cestě téměř sami. Při dobrém počasí to musí být asi promenáda. Poláci nás velmi mile překvapují svojí zdvořilostí i usměvavými pozdravy. V dálce na nás čekají naši drahouškové a po zastávce na vyhlídce absolvujeme poslední výstup na Sněžku. Brzy se cesta napojuje také na cestu z Polska. Po trochu namáhavějším stoupání jsme nahoře. Nahoře je 10 stupňů, totálně zamračeno a fouká silný studený vítr. Ač neradi rychle shlédneme celé panorama, začíná poprchávat a tak už dost promrzlí vstupujeme do boudy.
Česká poštovna
Trochu dezorientovaní až po chvíli přicházíme na to, že jsme v boudě polské a že nemáme zloté. S vichrem v zádech přecházíme k moderní České poštovně z ateliéru známého architekta Rajniše. Zajímáme se velmi o architekturu. Stavba je to zajímavá , technicky asi dokonale propracovaná, ale nějak nám do tohoto prostoru úplně nezapadá. Uvnitř kupujeme čaj. Jsme docela zklamaní dost nechutným čajem z přístroje v kelímku, ochota personálu není také asi na Michelinskou hvězdu. Představa voňavého čaje nebo grogu v krásném hrnečku , provoněný medem a citronem zůstal někde daleko a i neútulnost a nepohodlí po výstupu jsou trochu zklamáním . Trochu se závistí pokukujeme na Polskou chalupu. Tečkou za tím vším je , že od nedopitých kelímků jsme vykázání ven, protože už zavírají. Škoda! A tak i kvůli stále se horšícímu počasí začínáme sestupovat cestou zpět. Cesta po kamenných schodech je trochu nepříjemná, ale výhledy do okolí jsou dostatečnou odměnou . Děti tentokrát počkají až na Jelence a opět vítězí malinovka a k tomu něco malého na zub.V Jelence se nám líbil personál, prostředí i jídlo bylo dobré. Trochu znavení, ale šťastní přicházíme na Pomezní boudy a odjíždíme do Prahy. Trasa je dlouhá asi 14 km. Radou je asi jenom, to že by člověk neměl podceňovat hory s jejich rychlou proměnlivostí počasí. Naše výstroj byla tak na 80 % . Větrovka, pevné boty a něco teplého v batohu by mělo být samozřejmostí. Jinak Krkonoše jsou pořád krásné a výlet stál za to. A raději horší počasí a málo turistů!
Přidat komentář