Alpský Sedrun se psy
Po týdnu, kdy se počasí rozhodlo ukázat tu nejméně přívětivou tvář a téměř každý den propršel, nás neděle odměnila nádherným slunečným ránem. Ideální příležitost zabalit batohy, naložit do auta naše dvě maďarské ohařky a vyrazit na další alpskou túru – tentokrát do Sedrunu.
Sedrun
Sedrun je známý především jako lyžařské středisko v kantonu Graubünden, ale rozhodně stojí za návštěvu i v létě. Nabízí nejen rozmanité turistické trasy, ale také dechberoucí výhledy na alpské štíty. Zároveň je srdcem regionu Tujetsch, kde se mluví rétorománsky – jedním ze čtyř oficiálních jazyků Švýcarska.
Pokud si ale myslíte, že obyvatelé země hovoří všemi čtyřmi jazyky (němčinou, francouzštinou, italštinou a rétorománštinou), realita je jiná. V praxi se lidé dorozumívají jedním jazykem, podle toho, v jakém kantonu žijí. My jsme se tedy v Sedrunu domluvili především německy.
Lanovka Sedrun–Salins
Cestu jsme začali na parkovišti u lanovky Sedrun–Salins, která v letní sezoně jezdí vždy v celou a o půl hodinu. Poslední kabinka vyráží v 17:00, což se hodí vědět, pokud plánujete delší túru. Lanovkou Salins–Cuolm da Vi jsme se nechali vyvézt do nadmořské výšky 2 203 m, odkud začínala naše trasa. Už samotná jízda lanovkou byla zážitkem – výhledy na okolní vrcholky a zelená údolí nám napověděly, že den bude stát za to.
Od horní stanice jsme se vydali po červeně značené trase Gendusas Dadens – Cuolm da Vi. Stoupání nás dovedlo až k restauraci Lai Alv (cca 2 600 m). Bohužel byla zavřená – evidentně funguje jen během zimní sezony.
Vrchol La Muotta
Odtud jsme pokračovali na vrchol La Muotta. Tady už to byla spíše horolezecká než turistická zkušenost. Žádná viditelná stezka, jen kameny nejrůznějších tvarů a velikostí. Každý krok bylo třeba pečlivě volit, aby se z túry nestal nepříjemný zážitek v podobě zranění. Psi si vedli skvěle – obratně přeskakovali kameny a vypadali, že je takový terén baví ještě víc než nás.
Z vrcholu jsme začali sestupovat k rozcestníku Gendusas a dále po trase Caischaverda–Gendusas. Ta nás dovedla k uměle vytvořenému jezeru, jehož jméno se nám nepodařilo zjistit. V jeho okolí panoval klid a ticho, přerušované jen občasným štěkotem našich fen.
Následovalo příjemné klesání mezi jehličnany – chvíle, kdy člověk jen kráčí, dýchá horský vzduch a užívá si přítomný okamžik. Závěr trasy byl ale ještě trochu výzvou: čekalo nás totiž zhruba 400 metrů stoupání zpět k lanovce, odkud jsme vyráželi.
Do cíle jsme dorazili příjemně unavení, ale spokojení. Odměnou nám byla krátká pauza na lavičce, kdy jsme si nechali nohy odpočinout, a pak už jsme stihli téměř poslední lanovku zpět do údolí.
Den v Sedrunu byl pro nás nádherným zážitkem – kombinace horské přírody, krásných výhledů, trochu adrenalinu při překonávání kamenů a nakonec i zaslouženého odpočinku.
Našlapali jsme cca 11 km, nahoru cca 600 m, dolů to samé, vrátili jsme se na stejný bod.
Přidat komentář