Prostrkuje škvírkou v okně brčko a může si větrat! Říká „je to takový pocit štěstí, jaký si nepamatuji“!. Uvědomuje si, jak moc je důležitá svoboda, a jak málo stačí ke štěstí.
Konečně Pattaya!
Je 24. ledna. Krásná zpráva je, že my dva, tedy já a HONZA, jsme opět na stejné adrese. Zdraví, šťastní a unavení. Zvítězili jsme!!!! Honzík usíná ve svém bytečku ve 2. patře, já ve svém ve 4. patře. Miluji Thajsko!
Ještě se vrátím k událostem než jsme se s Honzou zase sešli.
Nemocnice
Když Honzu přivezli do nemocnice, volal a byl dost nešťastný. Na to jak ho znám, věčně veselého pozitivně naladěného….:-(! Žádný výsledek o pozitivitě nedostal, bylo nám to oběma divné. Druhý den mu udělali v nemocnici další test a jejda! Co myslíte? No, NEGATIVNÍ!
Přesto, dle vládního nařízení, musí zůstat v nemocnici celých 10 dní! Je zde klimatizace, z které padají chuchvalce špíny. Nejen Honza si myslí, že je to nejsnadnější možnost nákazy. Dožaduje se urputně a opakovaně, aby mu okno otevřeli! Marně.
Prostrkuje škvírkou v okně brčko a může si větrat! Říká „ je to takový pocit štěstí, jaký si nepamatuji “!Uvědomuje si, jak moc je důležitá svoboda, a jak málo stačí ke štěstí!
Honza se v nemocnici nakonec zabydluje /co mu také zbývá?/, hodně cvičí, čte si na internetu, přispívá na FB do skupiny Češi a Slováci v Thajsku. Přes okno může přeskočit na balkon, kde se dá kouřit i opalovat. PSST! „ Ochočuje “ si i sestřičku, ta mu nakonec kupuje i pivo. Čas hrozně pomalu utíká. Těší se, když mu přinesou jídlo a taky, když mu sestřička přijde změřit teplotu a tlak. To jsou jediné 3 minuty kontaktu s člověkem.
Tak Honzíka teď necháme v nemocnici, ten to tam už nějak dobojuje.
Honzík zůstává ještě 2 dny v hotelu. Už si tam zvykl, to vydrží. I když mi následně sděluje, že poslední 3 dny byl očistec a že se úplně zastavil čas. 24. tého chce opustit ráno nemocnici, ale jsou zase problémy, nemocnice ho nechce pustit pokud nebude mít na účtu vše do posledního bathu od pojišťovny uhrazené. Ale je neděle, ještě ten posunutý čas. Pár hodin s nimi ještě bojuje, pak opouští nemocnici. Odváží ho jeho thajská kamarádka, která jede za sestrou na Pattayu.
Jako lev v kleci
Je 7. den pobytu a já dostávám vysněný výsledek, že jsem negativní. Hurá, mohu na hodinu denně do relaxační zóny. Vzhledem k tomu, že v noci nespím, můj režim je následovný: spím tak do 11 – 12.00. Dám si oběd, místo snídaně. Něco si přečtu, odepíši na emaily. Od 15 do 16.00 se opaluji na balkoně. Svítí tam sluníčko a není tam vidět. Po 16. hodině vyrazím do relaxační zóny. Nic moc, malá teráska z které je vidět na ulici, kde je velký provoz. Jsou tu vždy tak 2-3 lidi s kterými si mohu popovídat a chodit jak lev v kleci sem a tam.
Dvanáctý den pobytu mám druhý test a bojím se nejvíce v životě. Ráno mám 5x průjem. Vzhledem k tomu, že věřím, že tyto testy jsou “ ruleta „, umírám strachy, abych nebyla pozitivní a nemusela na dalších 10 dní do nemocnice.
Zažívám neskutečné štěstí, když dostávám druhý den výsledek, že jsem negativní. Hurá, mohu na druhý okruh procházek pro lidi po 2. testováni. Na zemi od recepce jsou barevně označené trasy, kam kdo může. Ta druhá vede přes dvůr do vedlejší části hotelu, do fitness a co já vím kam ještě. Jsem plná očekávání, sjedu dolů výtahem a ejhle…. Druhá větší svoboda je odstraněná a mohu zase jen do té původní relaxační zóny. Začíná mi z toho všeho pořádně hrabat. Nikdy jsem tolik nemusela pracovat na celistvosti své duše a na tom jak si udržet dobrou náladu a nezbláznit se.
Cedulka na krk
Zapomněla jsem napsat, že po prvním testu dostávám na krk visačku se žlutou cedulku, po druhém výsledku visačku se zelenou cedulkou. Cítím se jak v Orwellovském románu. V žilách cítím, že k tomuto světu spějeme. Chvílemi jsem už na sebe naštvaná, na co jsem se to dala. Toto totiž nemusí být jediná hrůza, kterou ještě mohu po čas pobytu v Thajsku zažít.
Hluboce zkoumám ve svém nitru, co to je, že mě to žene do světa za poznáním, že jsem ochotna tolik toho obětovat? Tak ráda bych v sobě našla ten klid, tu radost z toho pobývat jen doma, nebo poblíž domu a nemusela toto všechno absolvovat. Když jsem před rokem chtěla s mými 2. berlemi jet na poznávačku do Indie, moje teta Jaruška, o které věřím, že mě miluje, ale na rozdíl ode mě má ten pokoj v duši, říká: “ Zuzíku, ty do té indie musíš? Nebylo by ti lépe doma? „ a její osvícený manžel Jiří říká: “ když musí, tak musí „ a měl pravdu.
Odjezd
22.1. mě vypustí na svobodu, takže nejvyšší čas začít si zařizovat odvoz do “ final destination “ – Pattaya. Část Bangkoku, v které se nacházím, je v červených číslech, v logdownu. Pattaya, kam chci jet, má 100 % logdown. Nikdo bez speciálního papíru se nemůže přesouvat z místa A do místa B a obráceně. Autobusy nejezdí. Taxíky sem nejezdí. BELL TRAVEL, s kterým jezdím vždycky malým mikrobusem, který mě vyzvedne tam, kde jsem a vyloží tam, kde potřebuji a stoji pouhých 300 Bth, nejezdí.
Volám Mr. M, u kterého vždy bydlím a který, když nás přesvědčoval abychom přijeli, že tady všechno funguje a žádná omezení tu nejsou, jestli by pro mě mohl přijet, nemůže. Po cestě jsou kontroly a nikdo si o své vůli nemůže jezdit kam chce. Začínám být nervózní. Honzíka propustí z nemocnice 2 dny po mně. Myslela jsem, že bych třeba na něj mohla někde v hotelu počkat. Ale nemohu.
Propouštěcí zpráva a hurá Pattaya
Po propuštění z karantény dostaneš “ propouštěcí zprávu “ o absolvování karantény a musíš se neprodleně dopravit (pokud máš jak) do místa, kde budeš pobývat. Nakonec mi Mr. M sehnal taxikářku, co pro mě přijede. Dojednaná cena je 1500 Bth. Nenechám to tak a ukecám s ní cenu 1300 Bth, jsme přeci v Thajsku! Den před odjezdem mu z recepce hotelu posílají moji propouštěcí zprávu, s kterou on musí jít na úřad a dostat nějaké povolení. Na základě povolení mě může odvézt v určitý čas na určené místo.
Vše dobře klaplo a já jsem v mém druhém domově, Park Beach Condominium, North Pattaya.
Přidat komentář