Zimní koupání ve Vltavě

Otužilci ve Vltavě

Mí kamarádi to o mně vědí. Ruce mě zebou i v rukavicích, prsty u nohou mám téměř pořád studené a do spacáku chodím spát jedině v péřové bundě a péřových rukavicích. Ne, já rozhodně nejsem jedním z těch otužilých typů.

Jenže pak je tady Evička. Křehká slečna, co se už několik let zabývá otužováním a zimním plaváním. Na otázku, proč s takovým bláznovstvím začala, má jasnou odpověď: „Vždycky mě štvalo, že když jedu někam do hor, většinou se musím koupat v potoce, který je šíleně studený a mě je pak zima. Tak jsem si řekla, že s tím musím něco udělat. Koupání ve studené vodě je mimo jiné výborné i na regeneraci svalů a skvěle funguje na revmatické a kožní problémy.“ Při jejích slovech jsem si vzpomněla na svůj marný pokus umýt si vlasy ve dvou ticích metrech nad mořem. Zcela jasně se mi vybavil pocit chladu, který se mě držel ještě dvě hodiny po aktu.

S myšlenkou na lepší regeneraci svalů, a že je to vlastně strašně zdravé (a já zkouším všechny věci, které jsou alespoň trochu zdravé), jsem se od léta začala sprchovat ve studené vodě. Ne, nebojte. Teď, když už je venku zima, jsem svou snahu o studené koupele zabalila s tím, že začnu zase na jaře. Nemám ale ráda, když někdo zatratí myšlenku, aniž by ji před tím zkusil. Už dlouhou dobu mi tak v hlavě koluje nápad, že bych to plavání v zimní Vltavě měla taky konečně vyzkoušet. „Třeba potom opravdu navyknu na chladnější podmínky a bude mi konečně teplo i v zimních horách.“ řekla jsem si již rozhodnutá.

S Evičkou jsme se domluvily na pondělí po práci. Je to doba, kdy má otužilecký klub v Bráníku otevřenou klubovnu, takže se zmrzlý člověk může hezky prohřát u zapálených kamen. Pro mě ideální. Venku už byla tma. „Aspoň nikdo neuvidí můj marný pokus,“ řekla jsem si, když jsem se začala převlékat do plavek. Ručník přes ramena, v plavkách a plastových botách jsme se vypravily k Vltavě. Venku bylo 5 °C. Prý velmi vysoká teplota na začátek prosince.

Od klubovny k Vltavě je to prý 100 metrů. Moje taktika byla jasná. Stejně tak, jako když lezu na stěně, musí to být hlavně rychlé. Rychle jsem tedy shodila ručník a udělala pár kroků po schůdcích do řeky. A pak jsem se až po hlavu ponořila. Následovala zástava srdce…lapavý dech…panika. Nedokázala jsem nohama dosáhnout až na dno. Zase jsem se tedy rychle přiblížila ke schůdkům. Výkřiky zoufalství a sprostých slov je zbytečné jakkoli komentovat.

Půl minuty? Víc jsem to nedala. Rychle jsem vystřelila z vody. Evička se mezitím ladně vysvlékla ze svého županu a zaplula do řeky, jakoby se nechumelilo. Mé pokořené ego si to nedalo líbit, a tak jsem se sebezapřením opakovala svůj první marný pokus druhým- ještě marnějším pokusem. Opět stejná reakce – panika, že dostanu křeč a utopím se – zima – lapavý dech, jako při záchvatu breku. Další půlminuta ve vodě a zase rychle ven. Mezitím přišla další členka z klubu. „Musíš běhat, zahřát se,“ oznámila mi a já jsem se tedy – úplně mokrá, jen v plavkách rozběhla okolo břehu.

Běhala jsem jako pominutá. Sprostá slova zaplavila mou mysl a já se dostala do příjemného stavu naštvání. „Jdeme to zkusit ještě jednou,“ řekla jsem si v tom transu, doběhla ke schůdkům, sundala plastové boty, nečekala na zázrak a zaplula do řeky. Lapavý dech, panika a stav jako před tím. Pak mi ale paní říká: „Zklidni dech a začni plavat tempa okolo schůdků.“ Podívala jsem se, jako že si ze mě asi dělá srandu, a pak jsem si uvědomila, že je můj dech skutečně v křeči. Uvolnila jsem se a poslechla. Začala jsem plavat okolo schůdků tam a zpátky. Na tělo mi bylo kupodivu celkem teplo. Zato konce prstů u rukou a nohou jsem přestávala cítit. „Tak dost, ještě tam a zpátky a mizím ke kamnům.“

Celá prokřehlá jsem doběhla do klubovny. Ostatní členky mě začaly chválit: „No vidíš. Na to, že je to poprvé, máš krásnou barvu!“ Moje kůže byla rudá a prsty fialovo-modro-bílé. Vlna euforie se mi rozlívala po celém těle. Byl to skvělý pocit! Začala jsem se postupně zahřívat u kamen, oblékla si suché oblečení.

Až po dalších dvaceti minutách, kdy už jsem dávno seděla v tramvaji, mi došlo, že se celá zase klepu. To přišla na řadu druhá vlna. Jak jsem se dozvěděla, v klubovně jsem se zahřála jen na povrchu, ale vnitřek mne byl ještě celý prokřehlý.