Listopad 1989
Od 17. listopadu 1989 už uběhlo neuvěřitelných 30 let. Ohlížet zpátky se nemá a možnost bilancovat, co mi svoboda přinesla, je příliš troufalé a okázalé. Přesto si dovolím říci nebo napsat pár slov, možná několik vět…
Doba roku 1989 byla šedivá jako ty roky před tím. Neuchopitelné duševní vězení dnes těžko někdo pochopí. Nejlépe někam utéct a nadechnout se! Mnohokrát jsme s Honzou přemýšleli, že odejdeme. Já, ale odejít nechtěla. Strach i rodina mě poutaly k té hranici a já věděla, že utéct nedokáži. Osud a rok 1989 pro nás připravil mnohem jednodušší variantu emigrace z komunismu.
V listopadu 1989 byla opravdová zima, Martin na svém koni v tom roce přijel, tak jak měl a já jsem pracovala jako asistentka na jedné z uměleckých škol SUPŠ Praha. Absurdita a bezmocnost, ale i krásné chvíle strávené mezi stejně smýšlejícími lidmi. Tradiční společné vánoční zájezdy do NDR, přejezdy hranic s botami, kartáčky na zuby, oblečením. Nikdy nezapomenu na obrovské boty pro Jiřího Černého (známého hudebního kritika), které nešly schovat a které vezla jeho žena Jitka. Také nikdy nezapomenu na laskavého a skvělého šéfa, kterým mi byl pan ředitel, ak. soch. Zdenek Vodička. Nezapomenutelná pondělní setkání v naší začouzené a kávou provoněné kanceláři, kdy zástupkyně Stáňa přinášela zprávy, co vysílala Svobodná Evropa. Aura místa i lidí, paní Alenka Kuščynská (vdova po známém českém fotografovi Tarasu Kuščynském), krásná vedoucí nábytkářství Jana Schusterová, Martin Dobiáš, knihovnice Pavla, paní dr. Černá, určitě školnice Helena a všechny ty báječné návštěvy známých muzikantů, herců a všech těch milých lidí.
Ke každodennímu životu na umělecké škole také patřili všichni ti vlezdoprdelkové, arogantní pohlaváři i někteří kantoři, ale já tu práci milovala.
Roku 1989 patřila SUPŠ k prestižním uměleckým školám v naší zemi. Studovaly zde talentované děti a také děti prominentů, umělců i herců a nebylo vždy jednoduché, aby tomu tak mohlo být. Pokud byl talent a ne úplně dobré studijní výsledky, vždy dokázal ředitel talent uchopit a prošlapat komplikovanou cestu k přijetí. Několik panáků, pro soudruhy a soudružky z obvodního výboru KSČ, většinou stačilo k nějakému tomu ústupku a žáci, kteří měli i 4. z matematiky, ale skvělé výtvarné nadání nebo jejich rodiče nějaký ten politický škraloupek, mohli být přijati.
17. listopad
V pátek 17. listopadu odpoledne jsme seděly s kamarádkou Ivanou v malé vinárničce, která neměla žádný poetický název, prostě 15 (patnáctka). Nacházela se vedle vstupu do Františkánské zahrady a byla oblíbeným místem pro intelektuály a umělce. V jednu chvíli jste tady mohli potkat textaře Pavla Vrbu, hraběte Františka Kinského, fotografa Alana Payera, herce Vašinku, baleťáky z Národního divadla a další…
Domů jsem přišla brzy, po cestě vyzvedla Andrejku ze školky. O nějaké demonstraci jsem neměla potuchy. Ještě tu noc, za mnou přišla kamarádka Ivana říci mi, že se něco děje a co se stalo na Národní třídě v Praze. Víkend byl nekonečný a já se nemohla jsem dočkat pondělí. Do práce jsem šla s velkými obavami, ale i s obrovskou zvědavostí.
Stávka škol po 17. listopadu 1989
Ve vestibulu školy bylo plno. Spousty studentů, kantoři. V tmavé chodbě plápolaly svíčky a celé obrovské schodiště kopírovala naše Československá vlajka. Ještě dnes se mi hrnou slzy do očí. Bylo to neskutečné! Pan ředitel mi řekl, Janičko je to v pr…. , s t á v k u j e me !
Byli jsme mezi prvními školami, které hned od prvního dne stávkovaly. Škola bylo jedno velké centrum solidarity. Letáky, plakáty, zpracování došlých a ne vždy povzbudivých zpráv, telefonní ústředna, která ležela na mém stole stále vyzváněla. Kancelář a třídy sloužily i jako noclehárna. Prvních pět dní jsem nejezdila domů a s dalšími prožívala obrovskou euforii a naději, že se konečně něco změní něco, v co už nikdo nedoufal!
Musím říci, že byly chvíle, kdy strach byl obrovský. Milice měly stanoviště několik bloků od naší školy a zprávy od lidí, kteří byli napojení na aparátníky byly velmi stresující a znepokojivé.
To negativní a zlé jsme vždy překonali, kolem nás bylo tolik nadšení a tolik nádherných příběhů. Popsat atmosféru, souznění, strach, štěstí, zážitky a příběhy nelze. Ten týden a další dny byly jedno velké drama, drama s velkým „D“ a já mohu říci, že mi bylo velkým potěšením se sametové revoluce účastnit.
Přidat komentář