Řezbářem Nefritu na Novém Zélandu

Jade, pounamu, nefrit to všechno jsou názvy označující posvátný kámen Nového Zélandu.

Kámen, který je zodpovědný za formování celé kultury Maorů, kteří jej používali k mnohým účelům a zásadně ovlivnil jejich život a celou jejich společnost. Vyřezávali z něj zbraně, nástroje k opracování dřeva, různé šperky, sloužil jako symbol společenského postavení, „Taonga“ – poklad.

Maorové ho pojmenovali „Pounamu“.

Ihned po příjezdu na Nový Zéland jsem si ho všiml. Vyřezávané ornamenty byly všude v obchodech i galeriích. Za nemalou částku se dal samo sebou koupit, jenže já jsem měl jako vždy jiný plán :

Kámen najdu a sám si z něj něco vyrobím!

Jenže jak se hledá vzácný posvátný kámen a jak se můžu stát řezbářem?

Po pár měsících jsem si vydělal dost peněz na auto a jako každý začátečník jsem se vyboural. Řídil jsem příliš rychle v serpentinách, ztratil kontrolu a přepadl přes okraj a kotoulal se s autem dolů z kopce. Skončilo to naštěstí jen vykloubeným ramenem, auto šlo do šrotu. Na tři týdny jsem nemohl pracovat a proto jsem se zabydlel v odlehlé vesničce, kde jsem se mohl léčit. Jako rekonvalescenci jsem si předepsal stavbu kamenných věží v korytu mocné řeky. Za tu dobu zde vyrostla malá aglomerace věží, rameno nabylo síly a já znovu mohl do práce.

Po pár měsících jsem se vrátil na řeku. Bylo na ní zkrátka něco magického. Na stopa mě hodní lidé dovezli až k mostu u mojí řeky. Sešel jsem známou cestou do kamenného koryta. Uvítala mě zde milá paní a hned ze startu mi vložila do každé ruky krásný kámen nefritu. Koukám na ní jak na zjevení :

„Takže tady se dá najít kámen Pounamu, Jade?“

I přes mou velice špatnou angličtinu jsme se dokázali bavit, ukázal jsem jí kamenné věže a ona byla nadšená, že se setkala se záhadným stavitelem. Jmenovala se Princess, slavná umělkyně, která maluje úžasné obrazy. Stali se z nás přátelé a já jí občas hlídal dům a poprvé zkoušel vyřezávat ze dřeva nebo kosti, protože měla nějaké vybavení.

Kámen Jade jsem tedy měl, ještě teda zbývalo se naučit jak ho obrobit. A proto jsem se na stopa dopravil do Greymouth – města na divokém západním pobřeží. Mají zde školu vyřezávání. Zeptal jsem se kolik by stálo se zde vyučit. Řekli mi, že místní zaplatí 1000 dolarů (asi 15000kč) za rok, ale pokud jsem ze zahraničí bude mě to stát 12 000 dolarů! Něco jsem zakoktal a vypotácel se pryč. Odjížděl jsem pryč a byl zatraceně rozmrzelý – nikdy nebudu řezbářem.

Jenže jsem to úplně nevzdal a začal chodit do klubu nadšenců Geologie, minerálů a Fosílií. Měli skromnou dílnu a velice příznivé ceny. Začal jsem zde vyřezat Pounamu a postupně se zlepšovat.  Zvrat nastal když jsem po jednom výletu v horách navštívil malý krámek na „West coast“ v městečku Hokitika.

„Bonz n Stonz“

Turisti si zde mohli za poplatek vyřezat něco z nefritu! Trochu jsem si popovídal s majitelem Stevem. Steve je vstřícný kudrnatý pán s rysy Maora. Opravdu byl však ze Šalamounových ostrovů. Na Zéland se přiženil a okamžitě ho magicky přitáhlo Maorské Pounamu. Naučil se vyřezávat a otevřel si svůj krámek, kde pod jeho vedením můžete vytvořit v podstatě cokoli. Představil jsem se mu jako řezbář a on mi asi moc nevěřil, ale i tak vybral kus hovězí kosti, nakreslil na ni tradiční Maorský rybářský háček a povídá: „Jestli si řezbář můžeš mi prosím vyrobit tohle a já si to dám do své sbírky.“ Okamžitě jsem vzal jiný kus kosti a za tři hodiny jsem mu předal vyřezané spojené ruce z jednoho kousku. Steve na to koukal a hned vytáhl peněženku, zaplatil mi a nabídl práci, jestli nechci učit lidi v jeho krámku.

Po několika kratších a delších zkouškách jsem byl celkem vyškolený. Mohl jsem vyrábět z Nefritu předměty, které mě dělali šťastným. Tak se tedy povedlo.

Stal jsem se řezbářem Pounamu na Novém Zélandu!