Měsíční putování po Bulharsku
Píše se rok 1986, v ČR je doba totálního komunismu. Jsme mladí a Honza dostává první honorář za vytesanou sochu. Dilema: koupit novou sedací soupravu nebo odjet na cestu? Rozhodnutí, pro ostatní nepochopitelné, je rychlé. Budeme cestovat! No, výběr je velmi omezený a rozhoduje se hůře. NDR, Bulharsko, Rumunsko, Polsko, SSSR. Vítězí Bulharsko!
Malou dcerku předáme babičkám a společně se známými, Ondřejem a Hankou, vstupujeme na palubu bulharského letadla. V letadle je bujará nálada a myslím, že celý let nejsme zahaleni v mracích, jak by se patřilo, ale jsme úplně zahalení v alkoholových i kouřových oblacích. To je ještě doba, kdy se na palubě kouří a hojně popíjí. Přistáváme v Burgasu.
Pláž v Burgasu
Naše první kroky vedou na pláž, kde pokračujeme v načatém veselí. Zakupujeme lístky na rychlou loď, ale nějak se nám v tom veselí zatoulaly. Domáháme se vstupu na loď, ale zákrok přivolaného policajta nám rázně zmrazí úsměv na našich tvářích. Nikam nejedeme. Rozzlobeni a již smíření vstupujeme do nabitého linkového autobusu směrem do Nessebaru. Stojíme v uličce mezi upocenými vesničany, stále máme dobrou náladu. Vystupujeme…
Okradeni v autobuse !
Ondřej kontroluje svou koženou kabelu a je okraden!!! Průšvih, zmizel pas, tajně pašované dolary a všechny finance schované na měsíční putování po Bulharsku. Je jiná doba a žádné možnosti. Ondřej s Hankou musí odjet do hlavního města Sofie, tady si musí zajistit přechodné doklady a vrátit se domů! Jejich cesta končí, když ještě nezačala!
Se slzami v očích se s nimi loučíme, rozdělíme se o finance, a začíná naše osamocená cesta plná překvapení, dobrodružství a poznání. Zamáváme našim kamarádům a ploužíme se po břehu moře s papírovým kornoutem plným grilovaných rybiček.
Na břehu moře
Opojeni ještě alkoholem a proti všem komunistickým pravidlům a zákazům uléháme u šumícího vlnami zmítaného moře. Honza si spí svůj krásný sen, ale já celou noc strachy nezamhouřím oka. Svítá, nedojedené rybičky na mě z kornoutu zírají svými vypouklými zornicemi. Je to odporné a teprve nám dochází jaké máme štěstí, že nás zde Bulhaři nevymákli, a že jsme nedopadli jako naši kamarádi.
Směr PIRIN
Seženeme ubytování v domku kousek od moře. Užíváme si moře a po několika dnech odjíždíme směrem Pirin.
Pirin– pohoří s nejvyšší horou Vichrenem – 2914 m, které se nachází na jihozápadě Bulharska. Vichren je jen o 11 metrů nižší než nejvyšší hora Bulharska Musla, která se nachází v pohoří Rila. Na seznam UNESCO byl Pirin zapsán v roce 1983. Myslím, že vlakem jsme dojeli až do stanice Baňa. Skromné vybavení na vysokohorskou turistiku, sušené švestky, vločky a pytlíkové polévky. Zásobování v té době téměř nulové. Vzpomínky na tuto cestu jsou i po tolika letech zelené a šťavnaté. Aspoň tak mi tenkrát Pirin připadal. Cestou přes horské svahy s nádhernou horskou flórou s unikátními endemity , kolem bystřin , horských jezer , téměř osamocení .
Vichren
Výstup na Vichren – sídlo pohanského boha Peruna , jsme absolvovali ze stanového tábora . Pokračujeme potom dál směrem na jih k Melniku. I přes velký zákaz jsme vždy spali venku. Nebylo to však z mé velké lásky ke spaní pod širákem, ale bylo to přání Honzy. Mám pocit, že za celou cestu, jsem vždy usnula na velmi krátkou dobu. V životě jsme se tak nebála, jako v těch horách.
Cestou jsme zažili i několik hororových scén: jdeme krajinou a ze tří stran nás obkličují velcí psi. Nemáme na vybranou, a tak se snažíme sebrat kolem sebe, co nejvíce šutrů na případnou obranu, kruh se pomalu uzavírá a ve chvíli, kdy jsou psiska na pár metrů od nás, vzduch roztrhne pískot – bača kdesi pod kopcem svolává své pomocníky a nám zachraňuje život. Díky Bačo!
Jsme již několik dní na cestě a tak vezmeme za vděk posbíraným houbám, ze kterých uděláme polévku. Honza po dobrém obědě vysloví „úžasnou“ větu: Jani, co když ty houby vypadají stejně jako u nás, ale jsou jedovaté? Neuběhne ani pět minut a já mám v hlavě těžkou otravu hub, je mi zle! Už se stmívá a vidina, že zemřeme v Bulharských horách, mi do obličeje vrývá bílou smrtelnou masku. Jsme kousek od jediné turistické chaty, ubytování je drahé a tak znova uléháme mimo horizont do malého stanu. Já si užívám svou otravu hub, když venku uslyšíme hrozný rámus. Německá omladina, posilněná alkoholem, láme kleče a rozdělává nedaleko nás oheň. Žár ohně je naším ochranným štítem, není na nás vidět. Po hodině jejich řádění přerušuje štěkot psů a rázné zakročení horské (možná policejní služby). Odebírají jim pasy, odvádějí do turistické chaty. Nás zatím nespatřili, vyjmeme opatrně kolíky a suneme stan o velký kus dál, je tma a moc toho nevidíme. Když jsme z jejich dosahu, pouze vlézáme do stanu jako do spacáku a snažíme se usnout. Už nemám otravu, teď mám strach, že nás odvedou. Zkazky, že v té době vás za prohřešky mohli strčit do jakýchsi pracovních táborů, mě děsí. Snad i usínám, když mě probudí obrovská rána, ječím na Honzu, že po nás asi někdo střílí. Ne to ne, jsou to jenom světlice vystřelené někde v dáli! Je brzké ráno, vytřeštím oči a nemohu uvěřit, co vidím. Jsme na úplném srázu, 20 m pod námi je skála a pod ní hluboká propast, naproti je další skála a na ní nádherní kamzíci. Nepokoušíme raději dál štěstí a vyrážíme na další cestu.
Posouváme se na jih
Čím více k jihu se blížíme, tím nás Slunce více spaluje, cesta po těžkých horských výstupech začíná být zase jinak náročná. Denně ujdeme kolem 20-30 kilometrů. Mám chuť na náš český chlebíček, nenávidím vločky a mám hlad. Po několika dnech cesty přicházíme konečně do nějaké vesničky, sednu doprostřed vsi a Honzovi říkám, jestli mi nesežene smažená vajíčka, tak se nehnu!! Babizna bulharská nechce pochopit, že slepice, které má na dvoře, snášejí vajíčka a já si je od ní chci koupit. Je to boj, ale stojí to zato, jsou to ty nejluxusnější vejce a skvělá snídaně !!!
Melnické pyramidy a Roženský monastýr
Další cesta je obohacena unikátními Melnickými paramidami s Roženským monastýrem (založený na přelomu XII. a XIII. století, podoba nynějšího monastýru je z doby pozdější.
Po dlouhé cestě (150 km) přicházíme do městečka Melnik. Tady si dopřejeme zaslouženého luxusu. Ubytováváme se v hotelu, dopřáváme osvěžující koupele, výborného jídla a úžasného melnického vína. No, úžasného, nesmí člověk být nenasyta a nedopita, my měli pěkný bolehlav! Melnik – nejmenší bulharské městečko s 260 obyvateli., osobitá vesnická architektura. Jak jednoduché by dnes bylo, odtud dál pokračovat do sousedního Řecka. Bohužel.
Co ještě v Bulharsku
Při naší cestě jsme ještě navštívili Sofii, ze Sofie jsme stopem a autem Lada s přidanými koňmi pod kapotou, řízené bulharským závodníkem, navštívili Dunajskou deltu, náklaďákem jsme z Dunajské delty pokračovali směrem na Zlaté písky. Navštívili jsme bulharský lom na těžbu mramoru, s mým málem useknutým a zakrvaveným malíčkem (kdy mě Honza v náklaďáku přibouchl prst mezi dva plechy, k velké radosti pana řidiče, který neměl prsty dva) jsme navštívili a po chvíli rychle opustili šílenou polikliniku v malém městečku.
Burgas. Domů jsme cestovali vlakem přes Rumunsko, Maďarsko… .Cesta to byla nádherná a byla jednou z našich prvních.
Přidat komentář