• Menu
  • Menu

Pirin Bulharsko – 1986

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Evropa » Bulharsko » Pirin Bulharsko – 1986

Měsíční putování po Bulharsku 

Píše se rok 1986, v ČR je doba totálního komunismu. Jsme mladí a Honza dostává první honorář za vytesanou sochu. Dilema: koupit novou sedací soupravu nebo odjet na cestu? Rozhodnutí, pro ostatní nepochopitelné, je rychlé. Budeme cestovat! No, výběr je velmi omezený a rozhoduje se hůře. NDR, Bulharsko, Rumunsko, Polsko, SSSR. Vítězí Bulharsko!

Malou dcerku předáme babičkám a společně se známými, Ondřejem a Hankou, vstupujeme na palubu bulharského letadla. V letadle je bujará nálada a myslím, že celý let nejsme zahaleni v mracích, jak by se patřilo, ale jsme úplně zahalení v alkoholových i kouřových oblacích.  To je ještě doba, kdy se na palubě kouří a hojně popíjí.  Přistáváme v Burgasu.

Burgas
Burgas – ještě s Hankou

Pláž v Burgasu

Naše první kroky vedou na pláž, kde pokračujeme v načatém veselí. Zakupujeme lístky na rychlou loď, ale nějak se nám v tom veselí  zatoulaly. Domáháme se vstupu na loď, ale zákrok přivolaného policajta nám rázně  zmrazí úsměv na našich tvářích. Nikam nejedeme. Rozzlobeni a již smíření vstupujeme do nabitého linkového autobusu směrem do Nessebaru. Stojíme v uličce mezi upocenými vesničany, stále máme dobrou náladu. Vystupujeme…

Okradeni v autobuse !

Ondřej kontroluje svou koženou kabelu a je okraden!!! Průšvih, zmizel pas, tajně pašované dolary a všechny finance schované na měsíční putování po Bulharsku. Je jiná doba a žádné možnosti. Ondřej s Hankou musí odjet do hlavního města Sofie, tady si musí zajistit přechodné doklady a vrátit se domů! Jejich cesta končí, když ještě nezačala!

Se slzami v očích se s nimi loučíme, rozdělíme se o finance, a začíná naše osamocená cesta plná překvapení, dobrodružství a poznání. Zamáváme našim kamarádům a ploužíme se po břehu moře s  papírovým kornoutem plným  grilovaných rybiček.

Na břehu moře

Opojeni ještě alkoholem a proti všem komunistickým pravidlům a zákazům uléháme u šumícího vlnami zmítaného moře. Honza si spí svůj krásný sen, ale já celou noc strachy nezamhouřím oka. Svítá, nedojedené rybičky na mě z kornoutu zírají  svými vypouklými zornicemi. Je to odporné a teprve nám dochází jaké máme štěstí, že nás zde Bulhaři nevymákli, a že jsme nedopadli jako naši kamarádi.

Směr PIRIN

Seženeme  ubytování v domku kousek od moře. Užíváme si moře  a po několika dnech odjíždíme směrem Pirin.

Pirin– pohoří s nejvyšší   horou Vichrenem – 2914 m, které  se nachází na jihozápadě Bulharska. Vichren je jen o 11 metrů nižší než nejvyšší hora Bulharska Musla, která se nachází v pohoří Rila. Na seznam UNESCO byl  Pirin zapsán v roce 1983. Myslím, že vlakem jsme dojeli až do stanice Baňa. Skromné  vybavení na vysokohorskou turistiku, sušené švestky, vločky a pytlíkové polévky. Zásobování v té době téměř nulové. Vzpomínky na tuto cestu jsou i po tolika letech zelené a šťavnaté. Aspoň tak mi tenkrát Pirin připadal.  Cestou přes horské svahy s nádhernou horskou flórou s unikátními endemity , kolem bystřin , horských jezer , téměř osamocení .

Vichren

Výstup na Vichren – sídlo pohanského boha Peruna , jsme absolvovali ze stanového tábora . Pokračujeme potom dál směrem na jih  k Melniku. I přes velký zákaz jsme vždy spali venku. Nebylo to však z mé velké lásky  ke spaní pod širákem, ale bylo to přání Honzy. Mám pocit, že za celou cestu,  jsem vždy usnula  na velmi krátkou dobu. V životě jsme se tak nebála, jako v těch horách.

Cestou jsme zažili i několik hororových scén:  jdeme krajinou a ze tří stran nás obkličují velcí psi. Nemáme na vybranou,  a tak se snažíme sebrat kolem sebe, co nejvíce šutrů na případnou obranu, kruh se pomalu uzavírá a ve chvíli, kdy jsou psiska na pár metrů od nás, vzduch roztrhne pískot – bača kdesi pod kopcem svolává své pomocníky a nám zachraňuje život. Díky Bačo!

Jsme již několik dní na cestě a tak vezmeme za vděk  posbíraným  houbám, ze kterých uděláme polévku. Honza po dobrém obědě vysloví „úžasnou“ větu:  Jani, co když ty houby vypadají stejně jako u nás, ale jsou jedovaté?  Neuběhne ani pět minut a já mám  v hlavě těžkou otravu hub, je  mi zle! Už se stmívá a vidina, že zemřeme v Bulharských horách,  mi do obličeje vrývá bílou smrtelnou masku. Jsme kousek od jediné turistické chaty, ubytování je drahé a tak znova uléháme mimo horizont do malého stanu. Já si užívám svou otravu hub, když venku uslyšíme hrozný rámus. Německá omladina, posilněná alkoholem,  láme kleče a rozdělává nedaleko nás oheň. Žár ohně je naším ochranným štítem, není na nás vidět. Po hodině jejich řádění přerušuje štěkot psů a rázné zakročení  horské (možná policejní služby). Odebírají jim pasy, odvádějí do turistické chaty. Nás zatím nespatřili, vyjmeme opatrně kolíky a suneme stan o velký kus dál, je tma a moc toho nevidíme. Když jsme z jejich  dosahu, pouze vlézáme do stanu jako do spacáku a snažíme se usnout. Už nemám otravu, teď mám strach, že nás odvedou. Zkazky, že v té době vás za prohřešky mohli strčit do jakýchsi pracovních táborů, mě děsí. Snad i usínám, když mě probudí obrovská rána, ječím na Honzu, že po nás asi někdo střílí. Ne to ne, jsou to jenom světlice vystřelené někde v dáli! Je brzké ráno, vytřeštím oči a nemohu uvěřit, co vidím. Jsme na úplném srázu, 20 m pod námi je skála a pod ní hluboká propast, naproti je další skála a na ní  nádherní kamzíci. Nepokoušíme raději dál štěstí a vyrážíme na další cestu.

Posouváme se na jih

Čím více k jihu se blížíme, tím nás Slunce více spaluje, cesta  po těžkých horských výstupech začíná být  zase jinak  náročná. Denně ujdeme kolem 20-30 kilometrů. Mám chuť na náš český chlebíček, nenávidím vločky a mám hlad. Po několika dnech cesty přicházíme konečně do nějaké vesničky, sednu doprostřed vsi a Honzovi říkám, jestli mi nesežene smažená vajíčka, tak se nehnu!! Babizna bulharská nechce pochopit, že slepice, které má na dvoře, snášejí vajíčka a já si je od ní chci koupit. Je to boj, ale stojí to zato, jsou to ty nejluxusnější  vejce a skvělá snídaně !!!

Pirin Bolharsko
Pirin – výstup na Vichren

Melnické pyramidy  a  Roženský monastýr

Další cesta je obohacena unikátními Melnickými paramidami s Roženským monastýrem (založený na přelomu XII.  a XIII. století, podoba  nynějšího monastýru je z doby pozdější.

Po dlouhé cestě (150 km) přicházíme do městečka Melnik. Tady si dopřejeme zaslouženého luxusu. Ubytováváme se v hotelu, dopřáváme osvěžující koupele, výborného jídla a úžasného melnického vína. No, úžasného, nesmí člověk být nenasyta a nedopita, my měli pěkný bolehlav! Melnik – nejmenší bulharské městečko  s 260 obyvateli., osobitá vesnická architektura. Jak jednoduché by dnes bylo, odtud dál pokračovat do sousedního Řecka. Bohužel.

Co ještě v Bulharsku

Při naší cestě jsme  ještě navštívili Sofii, ze Sofie jsme stopem a autem Lada s přidanými koňmi pod kapotou, řízené bulharským závodníkem,  navštívili Dunajskou deltu, náklaďákem jsme z Dunajské delty pokračovali směrem na Zlaté písky. Navštívili jsme bulharský lom na těžbu mramoru, s mým málem useknutým a zakrvaveným malíčkem (kdy mě Honza v náklaďáku přibouchl  prst mezi dva plechy, k velké radosti pana řidiče, který neměl prsty dva) jsme navštívili  a po chvíli rychle opustili šílenou polikliniku v malém městečku.

Burgas. Domů jsme cestovali vlakem přes Rumunsko, Maďarsko… .Cesta to byla nádherná a byla jednou z našich prvních.

Jana Schlitzová

Má první cesta za hranice byla do NDR, tady jsem poprvé spatřila moře. Následovaly Maďarsko, Jugoslávie, Bulharsko. Když se otevřely hranice, stačila na několik let Evropa, to už byly cesty s dětmi. Od chvíle, kdy jsme poprvé s dětmi navštívili Asii, je poznávání, psaní a fotografování mým druhým zaměstnáním a stále mě to baví. Nádherná místa a zákoutí naší země, krásné České republiky, teprve objevuji a mám co dohánět.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.