Výlety s Bárou jsou, co se požadavků na užívání si týče, značně nenáročná disciplína. Zpravidla nám stačí když je to trochu extrém a když si jednou za čas dokážeme, že nejsme úplný sračky. S takovým nastavením jsme ostatně vyrážely i na naší jedenáctidenní dovolenou za polárním kruh, kde jsme se hodlaly také ucházet o titul nejkrásnějších polárnic (čti: koupily jsme si nový primaloftový sukně, nalakovaly jsme si nehty a prakticky všechno jsme sladily do růžova).
Zařizování nám šlo poměrně snadno. Jednomyslně jsme se v naší dvoučlenné výpravě shodly, že si nevezmeme stan (proč taky, když se dá vykopat díra ve sněhu a když tam jsou volně přístupné sruby), vybavily jsme se vlnou (díky dědo za půjčení tvého hodobožového svetru do kostela) a popůjčovaly jsme si nezbytné vybavení, které zahrnovalo širokou škálu věcí od teplého expedičního spacáku, přes benzinový vařič, boby, lyže a další položky, bez kterých bychom se neobešly. Obzvlášť na boby jsme byly náležitě pyšné, neboť zatímco naprostá většina jiných výprav míří za polární kruh s bytelnými a konstrukčně stabilními expedičními boby, my jsme vezly svítivě zelené plastové dětské boby, jejichž uchycení na bederní pás bylo podomácku vymyšleno pomocí hadic a plastových trubek.
4.2. jsme obdržely první příslib nadcházející zábavy, a to ihned po výstupu z letadla v Ivalu, kde na nás z teploměru pomrkávala teplota –31 stupňů Celsia. Se zamrzajícíma chlupama v nose jsme se tetelily blahem, jak nám to krásně začíná, a plny nadšení jsme se jaly nakládat všechny propriety do autobusu, který nás měl odvézt do Saariselky. Jak se později u benzínky, kde jsme si zřídily základnu pro veškeré přípravy před odchodem do divočiny, ukázalo, mráz měl jednu velkou nevýhodu. Znemožňoval totiž přimontování trubek do ztvrdlého plastu našich dětských bobů a my tak musely potupně žádat paní za kasou, jestli bychom si naší expediční výbavu nemohly připravit vevnitř v jídelně „because it´s really cold outside“.
O dvě hodiny příprav a notnou dávku kafe a zákusků později jsme byly připraveny vyrazit vstříc finské divočině. Teplota byla mrazivá a na vršcích, na kterých nekompromisně fučel ledový vichr, jsem měla skoro strach o svoje odhalené lícní kosti. Místo na spaní jsme ten den vybraly rychle. Stejně jako následující noci to probíhalo asi nějak takhle:
„Tak co, chcem jít dál?“
„Asi ani ne. Hmmm… tahle borovice je fajn. Tak tady?“
„Jo.“
Kopání záhrabu i díry na oheň šlo rychle. Jak by taky ne, musely jsme makat jako fretky, abychom v – 30 nezmrzly. Večer se záhy začal lehce přiostřovat.
„Baru? Ten pitomej vařič nevaří.“ Říkám, klepajíc se zimou, a zoufale kroutím kolečkem od benzíňáku ze strany na stranu.
„Jak to?“ Hekne Bára, zatímco urputně pižlá tlustou větev malou pilkou a zároveň se foukáním snaží přivést k životu skomírající oheň.
„Nevim,“ vrčím a pořád dokola si pouštím video s instruktáží od svýho kluka, který mi vařič půjčil.
Zbývající čas toho večera se snažíme střídavě vzkřísit oheň a také přivést k životu mrtvý vařič. V mezidobí pak odbíháme na 200 metrů dlouhý „závodní okružík“, kterým rozehříváme zmrzlé končetiny a udržujeme se v teple. O hodinu a půl bezvýsledného snažení později jsme se smířily s tím, že si ten den neuvaříme ani vodu ani večeři, spojily jsme spacáky, abychom se alespoň trochu zahřály, a jdeme si lehnout. V relativním teple ještě nevyhřátých spacáků se pak cpeme špekem, tiskneme se k sobě a hihňáme se jak protržený, protože přesně tohle je ten extrém, za kterým jsme sem jely.
Ráno se probouzíme pod popraškem čerstvého sněhu, který nám padá do spojených spacáků a s povzdechem zhodnotíme, že jsme si na noc měly aspoň zavřít duffely, které pod nánosem sněhu připomínají sněhové kopečky. Pak se posilňujeme přesně třemi doušky vlažné vody, která nám zbyla v termosce. Jinou vodu nemáme. Vlastně jí máme docela dost, asi tři litry, ale všechno je to na šutr zmrzlý, takže se z následujících tří hodin ke srubu stává těžká mučírna, protože ačkoliv normálně denně nevypiju víc než tři čtvrtě litru, jakmile mám nedostatek vody, dostávám obrovskou žízeň, kterou s Bárou pracovně přezdíváme „Sahara“.
O pár hodin boření se hlubočákem později se konečně dostáváme ke srubu, kde si rozděláváme oheň a tavíme sníh k pití. Jakmile je ve srubu žitelná teplota, snažíme se taky opravit to benzínový neštěstí. Zjišťujeme, že je ucpaná mikroskopická dírka, kterou ale nemáme čím prošťouchnout, protože se tam nic nevejde, takže dávám do placu svůj mezizubní kartáček. Vařič se to odpoledne vskutku chytnul, ale bylo to taky naposled, co jsme ho tuhle dovolenou viděly hořet.
Další den se brodíme sněhem po kolena. Je krásně, a dokonce vidíme naše první stádo sobů. Ten den se, až na překračování zmrzlé řeky, neustálé rovnání přetáčejících se bobů a mírnou únavu z hlubokého sněhu, neděje nic vzrušujícího. Před pátou si pak v poklidu kopeme záhrab pod velkou borovicí, bezúspěšně se naposledy pokoušíme zprovoznit vařič, a uleháme ke 13 hodin dlouhému spánku.
Ráno se budíme do obrovského vedra, které přišlo během noci, a díky kterému jsme toho ani jedna moc nenaspala. Z borovice na nás totiž nepřetržitě padaly obrovské kusy natátého mokrého sněhu, nebo na nás rovnou kapala voda, a my se ráno budily úplně durch a taky s obavou, jak bude ten den vypadat sníh. Skutečnost ještě předčila naše nejhorší představy. Ze sněhu se stala odporná lepivá břečka, která proměnila každý krok v nadlidské úsilí, a my postupem dne pochopily, že na chatu, kde jsme potřebovaly usušit naší mokrou výbavu, se dneska nedostaneme.
„Víš, co je super? Že si dneska fakt dokážeme, že nejsme saláti. Budeme totiž spát v záhrabu dvě noci po sobě.“ Oznamuje mi s nádechem hrdosti v hlase Bára, a já navzdory tomu, jak mě to celý den sralo, pookřívám, a jsem dokonce ochotná zapomenout krutou skutečnost, že jsme za těch 7 příšerných hodin ušly asi tak 7 kilometrů. Dokonce nám to pak vynahrazuje růžový západ slunce a fakt, že sedíme u ohníčku jenom ve svetrech a užíváme si až zbytečně jarního počasí.
Další den se shodujeme, že si zasloužíme odfrk. Naštěstí nám k chatě chybí už jen asi 4 kilometry, které zvládáme přes vyfoukané vršky poměrně rychle, a do cíle tak dorážíme už po dvanácté. Tady krámujeme všechno mokré vybavení a pak si nahříváme nohy u kamen, se smíchem vzpomínáme na včerejší utrpení a cpeme se špekem. Po dvou hodinách doráží belgická výprava osmi lidí, jejíž guide dle výrazu moc nechápe, jak jsme to tu doteď mohly samy přežít, a dívá se na nás i naše mokré krámy značně skepticky. Nefunkční vařič mu samozřejmě zamlčujeme. Stačí už jen to, že oproti červeným expedičním bobům s pláštěnkou, které belgičané zaparkovali hned u chaty, se krčí naše neonově zelené boby, které vypadají, jako kdybychom je v Saariselce ukradly někde u školky.
Následující den jsme opět plny energie, a protože nám otrnulo, zase bychom rády trochu extrému. V tom nám naštěstí podmínky přejí, neboť na blízkých vršcích fučí vichr o rychlosti 90km/h, a my se rozhodujeme, že to by mohla být ta pravá zábava pro dnešní den. Zábava to vážně je. Nahoře vyhodnocujeme, že vítr o téhle rychlosti už je vážně docela vítr, a zuby nehty se snažíme neuplachtit do údolí. Nemáme k tomu moc daleko, lyže nám totiž na ledu vůbec nedrží, a jednou v nás trochu zatrne, protože si Bára prošlápla koleno, ve kterém si dva týdny před odletem natrhla přední křížák.
Z vršků to balíme o jeden kopec dřív, než bylo původně v plánu, a s věčně se přetáčejícími boby sjíždíme dolů. V údolí se pak v půl druhé odpoledne rozhodujeme, že by se nám tu noc chtělo spát v ledové jeskyni. Výhodou tohohle výletu je, že můžeme spát doslova kdekoliv, takže pak zbytek denního světla strávíme kopáním sněžné jeskyně. Na naše dílo jsme náležitě hrdé a po oboustranném ujišťování, že to na nás nespadne ani když se nám po jeskyni proběhne stádo sobů, se chystáme k dalšímu dlouhému spánku.
Následující dny jsou za odměnu. Nacházíme se totiž v pohoří Urho Kekkosen, kde se kocháme oblými vyfoukanými vršky a hlubokými lesy v nížinách. Dokonce nám i přeje počasí. Sníh se totiž po pěti dnech neboří, a konečně máme i azuro. Líbí se nám tu tak moc, že tu zůstáváme dva dny ve srubu u jezera, vybíháme bez bobů nejvyšší kopec v okolí a na jeho vršku sundáváme pásy a užíváme si dolů trochu legrace. Ani na regeneraci nezapomínáme. U jezera, kde se mimo našeho volně přístupného srubu nachází taky pár dalších chatek, je i sauna, kterou zkoušíme i přes absenci vědomostí, jak se správně saunovat po finsku. Mimo to, že nám přijde sauna uprostřed ničeho naprosto báječná, taky oceňujeme, že se po 7 dnech urputného pocení můžeme trochu opláchnout.
Další tři dny do Saariselky jsou fofr. První den cesty od jezera nás čeká 18 km po prošlapané cestě, takže jsme pevně rozhodnuté pojmout to tréninkově. Nakonec je to pojetí spíš závodní, a do lesa, kde jsme si ten den chtěly vykopat záhrab, dorážíme úplně vyřízené a o dvě a půl hodiny dřív, než jsme měly v plánu. Nakonec se rozhodujeme, že se tu jen posilníme špekem a popojdem k nedalekému srubu, kde ale samozřejmě spát nehodláme (tři noci za sebou vevnitř totiž nepřichází v úvahu). Tu noc si odškrtáme další povinnost, a to polární záři. Ohromená moc nejsem. Vidím totiž dlouhý šedivý mrak, který je zelený jenom v telefonu, a tak jsem ráda, že mi ke spatření tohohle zázraku stačí odhrnout spacák.
Ráno je konečně zase zpropadená zima a nás čeká jen 12 kilometrů k blízké hospodě, které utíkají trýznivě pomalu, neboť obě trpíme syndromem blízkého konce. Nakonec se tam ale konečně dokodrcáme, obrovsky se přejíme, a pak si s bolavým žlučníkem vybíráme místo pro záhrab s výhledem na nejseverněji položený skiareál v Evropě.
Poslední kilometry do Saariselky pak frčíme po tratích a ve 12 už sedíme na obědě na benzínce. Nadšený, příjemně unavený a s vědomím, že testování zimních dovedností bychom měly, takže na příště můžeme pošťouchnout extrém ještě o trochu dál (potřebujeme třeba… spacáky?). Večer pak ještě řešíme poslední problém této dovolené: co s dvěma litry benzínu do vařiče, které jsme s sebou celou dobu táhly jen tak pro nic za nic? Nakonec to řešíme pragmaticky. Během půlhodinové cesty na letiště vypijeme petku domácí slivovice od dědy, abychom měly kam nalít benzín z vařiče, a pak úplně namol prosíme překvapenou letištní kontrolu, aby nám pomohla zbavit se dvou petek tekutého paliva.
No, a to by byl konec naší severské dovolené. Jako vždycky díky, Baru, všechny vejlety s tebou jsou naprosto báječný a obrovsky se mám, že tě mám.
Přidat komentář