Po svém prvotním neúspěšném pokusu navštívit tento průsmyk, jsem neustále myslela na to, jak se sem konečně dostat. Dnešek pro mě představoval jedinou šanci- moje máma odjížděla domů a s ní i auto (jediný dostupný prostředek použitelný k výletu). Penser Joch Alm má naštěstí výbornou pozici. Nachází se severně od Bolzana, a pokud jedete směrem na Brenerský průsmyk, pak leží při jedné vašich možných cest. Nakonec jak jinak se rozloučit s Bolzanem a krásnými horami, než jet po úzké horské cestě přes příkré kopce Val Sarentino (Sarntalské údolí). Pokud máte čas, můžete cestou navštívit i jednu z místních typických jihotyrolských vesniček. Za zmínku stojí například malebné Sarentino. Kvalitní silnice, na které se střídá jedna vesnička za druhou, pokračuje až k samotnému průsmyku, kde se nachází horská chata. Zde si můžete zaplatit nocleh, nebo se jen na své cestě místní krajinou občerstvit.
Za krásného počasí je silnice i parkoviště na vrcholu přeplněno kabriolety i motorkami, jejichž vlastníci si při výletu do zdejších hor mohou dosytnosti užít místní ostré zatáčky. Místo je ideální i pro rodiny s dětmi. Především za horkých letních dnů můžete pozorovat celé rodiny, jak zde tráví volný víkendový čas. Lidé zde často dělají pikniky, opalují se nebo dokonce i grilují. Není se čemu divit, v nadmořské výšce 2000 metrů je často příjemných 25°C na rozdíl od rozpáleného Viterba, kde se teploty pohybují výrazně nad hranicí tropických 30°C. Pro aktivnější výletníky jsou zde skvěle značeny cesty do okolí, a protože se už při výchozím bodu nacházíme 2211 metrů nad mořem, místní cesty nejsou nikterak fyzicky náročné. Další výhodou jsou i překrásné výhledy, které si můžete užít již od začátku túry. Protože jsme se chtěly také trochu projít, a protože moje máma měla před sebou ještě dalších 6 hodin jízdy autem, rozhodly jsme se pro menší výlet na nedaleký vrchol Zinseler (2422 m). Podle místních ukazatelů nám naše cesta měla trvat něco málo přes jednu hodinu (pouze na vrchol). Cestou jsme potkávaly všechny možné kategorie výletníků- od rodin s malými dětmi, přes skupinky kamarádů středního věku po babičky a dědečky, kteří využívali všemi oblíbené turistické hole jako podporu při chůzi. Cestou na vrchol nám začal foukat opravdu silný vítr, a tak jsme si přes tílka oblékly i větrovky. Na vrcholu nás překvapilo množství výletníků, kteří nevypadali, že si sem vyšli, tak jako my, kvůli výhledu. Většina z nich četla knihu, polehávala na dekách a bavila se. Jinými slovy se nám zde naskytl pohled, který v Čechách většinou vidíme v parcích, než na vrcholku hory. Co se týká výhledu, ten je zde opravdu překrásný, tedy pokud máte štěstí na počasí. Dohlédly jsme až na rakouskou zasněženou část Alp a směrem na jih přehlédly téměř celé Dolomity. Dokonce jsme uviděly ono druhé údolí, do kterého jsme omylem zajely po naší první návštěvě Viterba. A tak jsme konečně pochopily, kde jsme udělaly chybu. I městečko Viterbo jsme mohly pozorovat jako na dlani. Cestou zpět jsme zvolily stejnou stezku. Kromě jiného i proto, že jsme neměly příliš času na delší cestu a také proto, že ostatní možnosti, jak jít zpět by byly náročné. Máma mě pak odvezla na nádraží do Viterba, kde jsme se rozloučily. Ji čekala cesta zpět přes ucpaný Mnichov do Prahy a mě jen jedna hodina jízdy vlakem do Bolzana – „brány do hor“.
Přidat komentář