Znáte to, projíždíte internet a najednou si všimnete nějaké krásné fotky a jen tak pro sebe si říkáte: „Waw, to je krásné místo, to bych chtěl navštívit.“ Jestli to neznáte vy, tak já to znám moc dobře a stává se mi to opravdu často. I můj kamarád z Lotyšska to zná. Peteris měl ale to štěstí, že se mu to stalo s místem, kam měl jet stejně jako já na Erasmus. Místo, které musel navštívit, se jmenuje Gruppo delle Odle. Tedy, abych to uvedla správně, jedná se o pohled na tyto hory, kdy v jeho popředí je na horských lukách umístěn malebný kostelík. Všechno je překrásně zelené, obloha bez mráčku a pozadí vévodí monumentální hřeben hor. Pro mě ráj, který jsem musela navštívit také. Na výletě nás doprovázel i náš společný finský kamarád Tapani.
Po hodině a půl autobusem a jednom přestupu, který jsme skoro minuli, jsme dorazili na parkoviště pod hory k chatě Zanseralm (1685 m). Hned ze začátku našeho výletu mi došlo, jak moc se moji kamarádi adaptovali na italské klima. Museli jsme se totiž na úvod zastavit na ranní šálek kávy. Až po typicky italském rituálu jsme konečně začali stoupat vzhůru k chatě Kaserillalm (1920 m). Zde jsem kluky přemluvila, abychom pokračovali v cestě vzhůru, a tak jsme společně vyrazili k další chatě Gampenalm (2062 m), kde jsme si dali oběd. Na námi stanovený vrchol s křížem, kam jsme šlapali kvůli naší zvědavosti dozvědět se, jaké výhledy se nachází za vrcholem, jsme vyšli po 2 hodinách a 30 minutách čisté chůze. Cestou zpět jsme nechtěli jít po stejné trase, a tak jsme se rozhodli horu trochu obejít. Jak jinak, trochu jsme se cestou ztratili, ale i tak jsme nakonec došli ke správnému rozcestníku a pokračovali dolů, okolo příkrých skal Gruppo delle Odle, které jsou u spodu zakončeny svými erodovanými zbytky. Tyto bílé skály jsou viditelné z velké dálky, a jen těžko se dá uvěřit, že přes ně vede jakákoliv turistická stezka. My jsme zvolili slavnou cestu Adolfa Munkela (Adolf Munkel Weg) po jejich úbočí, která vede po kamenech a kořenech krásným lesem. Na trase se vám postupně otevírají výhledy na skály i na protější vrcholky.
Začalo být trochu špatné počasí. Vrcholky skal zahalily mraky. Rozhodli jsme se naši cestu zkrátit a jít přímo na parkoviště, odkud nám měl jet autobus. V dálce jsme pozorovali přicházející bouři a po 5,5 hodinách chůze jsme začali být unaveni. Peteris byl zklamán. Kvůli naší zacházce na vrchol s křížem jsme nenavštívili místo, ze kterého byla focena ona osudová fotka.
Vlastně ani nevím, proč jsme se tak nakonec rozhodli, ale pokračovali jsme na naší cestě k vesničce San Magdalena. Záhy jsme ovšem pochopili, jak hloupé bylo naše rozhodnutí, to když nám začaly padat obrovské kapky vody na hlavu. Byla jsem upřímně překvapená, když mi kluci oznámili, že nemají žádnou bundu. Takže poučení z tohoto článku: „I když jdete do Dolomit, kde téměř nikdy neprší, pořád jste v horách (a to poměrně vysokých), kde se počasí může změnit během pár minut, a kde je něco takového jako nepromokavá bunda nebo pláštěnka základním vybavením. Prosím, dbejte své bezpečnosti, ať pořád nemusím číst další a další zprávy o tom, jak český turista přecenil své síly v horách.“
No a jak jsme dopadli my? Nakonec jsme ono místo, od kterého se daná fotografie fotila, našli. Fotografii jsme sice pořídili, ale v deštivém počasí, kdy hory nejsou skoro vidět, to nestálo moc za to. Opravdu vyčerpaní jsme došli na zastávku autobusu. A měli jsme vlastně štěstí – největší průtrž mračen začala až v autobuse, kdy nám to bylo už jedno. (Pozn. A v Bolzanu opět tropické vedro.) Celkově nám čistá chůze trvala 6,5 hodin, ušli jsme 18 km s výškovým rozdílem 1000 metrů.
Přidat komentář