Volušnica
Volušnica je příjemným, nanáročným kopečkem vhodným na rozchození se a zabití prvního odpoledne. Když vstoupíte do doliny Grbaja, je to 1.kopec, který vidíte vpravo. Nenechte se odradit skalnatými stěnami padajícími do údolí. Hora se obchází lesem zprava a na její vrchol se vystoupá po příjemných travnatých pastvinách.
Cesta je dobře značená v dolině najdete i ukazatele, takže hned za naší restaurací odbočujem doprava a začínáme stoupat, přejdem louku a na jejím konci kousek doprava-tam potkáváme jasnou cestu, která začíná stoupat lesem. Jak značení, tak cesta jsou úplně jasný, obačas přeběhnem nějaký suťovisko nebo koryto potoka (nyní vyschlý), ale určitě nebloudíme. Les je převážně bukový a v parných letních měsících poskytuje příjemný úkryt před nemilosrdným sluníčkem. Lesem ťapem tak 1,5-2 h než vyjdem na krásný rozkvetlý, věčně zelený louky (je tam i pramen s vodou).
Rozcestník
Na začátku je velký kámen, který slouží jako rozcestník, který ukazuje Volušnicu doleva. My se tu teda zaobíráme spíš sběrem krásných, sladkých a velkých lesních jahod než tím kam a jakým směrem budeme pokračovat. Nakonec s plnýma bříškama nabíráme směr vlevo. Tam za pár minut potkáváme další kámen sloužící jako rozcestník, ale tentokrát bez názvů – pouze čáry indikují různé směry. Tady to pletem a vydáváme se rovně (místo doleva, kudy by nás zřetelná pěšina se značkama dovedla nahoru na Volušnici). Na druhou stranu rovně je to kochačka – relativní rovinka a rozkvetlé pastviny. Na konci „údolíčka“ potkáváme malý pramínek vody. Pak začínáme stoupání na hřeben – to je trochu kamzičiina, protože značku sme už nějakou chvilku nepotkaly a svahy sou protkané různýma ovčíma a kozíma pěšinama, které jsou lemované borůvkama, takže po jahodové dáváme i borůvkovou pauzu 😛
Karanfil
Po cca hodince chůze od rozcestí se ocitáme v malém sedýlku na hřebeni, odkud se nám poprvé otvírají dech beroucí pohledy na majestátný 800m stěny nejvyšší hory Karanfil, které padají do doliny Grbaja. Tady se i znovu napojujeme na značenou pěšinu. Vydáváme se doprava (kde mylně) tušíme vrchol Volušnice, protože tam vidíme nějaký lidi. Kousek po pěšině nahoru a doleva a za chvilku se ocitáme na skalnatém vrcholu s krásnými výhledy do údolí……fotíme jak o život :-).
Volušnice
Dáváme rychlou sváču, ale není moc času- od Albánie výrazně přibývá oblačnosti, která nám neustálým „bubláním“ avizuje blížící se bouřku. Vracíme se do sedýlka a místo sestupu stejnou cestou pokračujeme po hřebeni po značené pěšině-někam přeci vést musí, ne??? A vede – po cca 30 min se konečně ocitáme na vrcholu Volušnice 🙂 Odtud nás už pěšina na jistotu vede doleva a přicházíme k 2.rozcestí- tady už sme doma 🙂 Dáváme se automaticky doprava a vcházíme do lesa.
Albánská bouřka
Na počasí máme nakonec fakt kliku-bouřka se točila kolem hor a první kapky nás dostihly když sme kol 16:30 přicházely do naší oblíbené restaurace Maja Karanfil. Rovnou zůstáváme na véču- já si dala výbornou rybu (=2 pstruzi s domácíma hranolakama) a samozřejmě ani ránu bez šopáku. Barča má pořádný flák telecího a míchaný salát. Jídlo nemá chybu a ke všemu nám přináší výborný domácí chleba. Obsluha byla občas trochu zmatená, ale jejich milost a ochota nám tenhle detail bohatě vynahrazuje. Proč bysme si měli takovým detailem kazit zážitek z krásných hor, když venku lije jak z konve a my si v klidu a s plnými bříšky, chráněné střechou stylové restaurace vychutnáváme doušky výborné jemně namleté černohorské kávy.
Přidat komentář