Blüemlisalp cesta sněhem a deštěm.
Opět mě probudilo pravidelné bubnování kapek na stan. „Ach jo, jak já nesnáším balit mokrý stan, a tady ho balím každý den,“ projela mi myšlenka hlavou, když jsem si čistila zuby v předsíňce. Při pohledu ven mi ale došlo, že se nejedná o kapky, ale o kroupy a sníh. Pochopila jsem, proč mi byla v noci taková zima.
Následovalo vaření čaje a kaše. Při pohledu na jídlo mi došlo, jak se mi zásoby hezky ztenčují, a že musím mít tedy i výrazně lehčí batoh. Také jsem s sebou přestala vláčit 2 litry vody. Bernské Alpy jsou totiž plné vody, takže vám tady bude stačit půllitrová lahvička, kterou můžete kdykoli doplnit v jednom z mnoha místních potoků. Po snídani jsem zabalila věci a stan a vyrazila opět dolů do Griesalp (1440 m). Čtvrtý den na cestě už začínám cítit svalovou únavu. Navíc mě už štve věčné chození nahoru a dolů, což se může zdát celkem absurdní, vzhledem k tomu, že jsem si trasu zvolila sama.
V hlavě se mi pořád dokola honí myšlenka: „Kdybych tak jeden den mohla jít jen rovně po nějakém hřebeni. S krásnými výhledy a ne deštěm, mlhou, sněžením…“ Při cestě vzhůru jsem začala přemýšlet nad tím, že mě vlastně cesta dokonce štve, že by bylo fajn jít z kopce. No a samozřejmě, když jsem se konečně dostala do nějakého průsmyku, ze kterého následovala nepříjemná cesta dolů, prosila jsem o nějakou trasu směrem vzhůru. Typická ženská, řeknou si nejspíš chlapi.
Konečně jsem došla do Griesalp, abych odtud mohla zase stoupat do nejvyššího bodu celé trasy – Blüemlisalp k Blüemlisalp hütte (2778 m). Cesta vedla po hřbetu hory přímo vzhůru. Už v Griesalp začalo pršet natolik, že jsem si oblékla pláštěnku. Déšť ustával a já postupovala vzhůru. Ze západu se ke mně ale nezadržitelně blížil černý mrak, a tak jsem si pospíšila a na poslední chvíli doběhla do jedné z horských chat po cestě. Čaj a teplo mi udělalo lépe, a když se počasí venku trochu uklidnilo, pokračovala jsem dál.
Cesta se začala klikatit po černém štěrku. Co chvíli mi podklouzla noha ale já se i tak nevzdávala a postupovala stále výš, až jsem se postupně začala nořit do mlhy a mraků. Přestalo pršet, začalo sněžit. Snad adrenalin, moje hloupost nebo přesvědčení, že tam co chvíli musím už být, mně nedaly, abych se zastavila, odpočinula si a hlavně- vysvlékla se z kraťasů a oblékla si pořádné oblečení. Konečně jsem uviděla lavičku a usoudila, že je čas se převléknout do teplého oblečení. Stačilo dalších 15 minut a já byla už na chatě, kterou i teď, v půlce srpna obklopoval sníh. Mlhu jsem nechala za sebou a vyrazila do chaty. Krásné teplo, čepované pivečko a mně se najednou nechtělo zpět do zimy. Usušila jsem alespoň všechny věci, přečetla další část z knihy, co jsem si naivně vzala s sebou s předpokladem, že na čtení určitě budu mít čas, a po hodině opět vyrazila do chladu zdejších hor.
Postupovala jsem pomalu směrem dolů k Oeschinensee (1593 m), krásnému tyrkysově modrému jezeru. Podle mapy jsem po cestě na levé straně měla vidět překrásné ledovce, které se mi bohužel ukázaly až ve chvíli, kdy jsem byla výškově výrazně níž , a tak jsem mohla obdivovat jen jejich část.
Až k jezeru jsem pak spíše dokulhala. Od pohorek se mi odřel kotník, který bolel čím dál víc. Nakonec jsem byla nucena si vzít sandále, a v nich pokračovala dál až kousek nad Kandersteg (1176 m), kam za mnou přišel na návštěvu můj kamarád z Bernu. Ještěže jsem před sebou měla poslední část cesty, která navíc nebyla tak náročná jako úseky během předchozích dní.
Přidat komentář