Adelboden na dohled, hurá do cíle.
Dnes je snad první den, kdy jsem se vyspala dorůžova. Dokonce mi bylo v noci i teplo! Jinými slovy, poslední den a tak nikam nespěchám. Po snídani poprvé balím téměř suchý stan! „Že bych měla štěstí na počasí alespoň poslední den výpravy?“ pomyslím si, ale ve chvíli, kdy se podívám na zamlžené vrcholky okolních kopců, je mi jasné, že dnešek si ještě patřičně „užiji“. Z Kanderstegu (1176 m), městečka známém jakožto poslední stanice autovlaku jedoucího skrz zdejší hory, vycházím okolo desáté dopolední. Do cíle- městečka Adelboden to mám dle místních ukazatelů 6 hodin cesty.
Jdu v sandálech s ponožkami a vůbec mi nevadí, že jsem se netrefila do současné módy. Hlavně, že se mi dále neodírá kotník. Zablácená cesta vede přes louky a lesy stále vzhůru. Ve výšce přibližně 1900 metrů se dostávám do úrovně mraků a mlhy. Opět začíná pršet. Vzdávám snahu udržet si suché a čisté ponožky v sandálech a přestávám se vyhýbat i loužím a zablácené cestě. Postup vzhůru se tak výrazně zrychluje.
Můj dnešní a poslední vrchol je ve výšce 2385 m- průsmyk Bunderchrinde. Opět jdu a okolo mě kromě husté mlhy padá i sníh s kroupami a deštěm. I v průsmyku se neustále převaluje mlha. Je mi sice zima, ale je mi to už jedno. Vím, že za pár hodin mě čeká teplá sprcha, čisté oblečení a spoustu legrace s mými kamarády, se kterými strávím další týden v Adelboden.
Konečně. O pár metrů níž pod průsmykem už spatřuji první z výhledů na svůj cíl, město Adelboden (1348 m). Jsou dvě hodiny odpoledne, ideální čas na obědovou pauzu. Odhazuji tedy batoh na lavičku u místní salaše a beze spěchu servíruji poslední zbytky jídla. Tuňáková konzerva, kterou jsem si nechávala na nejhorší chvíle, kus sýru ze salaše a jako dezert nechybí zbytky ořechů a čokolády. Kochám se výhledem na blížící se mraky, které co chvíli spouští k zemi obrovské závěsy vodních provazců. Jsem ovšem v dostatečné vzdálenosti, aby mě vodní masy na poslední chvíli nezmáčely. Výhled na okolní hory a město pode mnou mě společně s plným žaludkem uklidňuje. Kontroluji spojení s kamarády a zjišťuji, že mají výrazné zpoždění. Přestávám tedy spěchat a užívám si více místní krajiny. Dokonce svítí i sluníčko!
Po několika hodinách konečně docházím do Adelboden. Euforie zaplavuje všechny buňky mého těla. To ale ještě nevím, že chatu, kterou máme na týden pronajatou, bude opravdu těžké najít. Chodím tedy městem tam a zpět a pocit uvolnění a euforie střídá pocit- slušně řečeno- naštvanosti. Ptám se tedy v místní poměrně luxusní čtyřhvězdičkové italské restauraci, jestli náhodou neví, kde je ta a ta ulice. Majitel se mě hned ujímá a snaží se mi pomoci. Po hodině a půl, kdy obvolává zdejší chaty, nabízí mi čaj na zahřátí, polévku k jídlu a nakonec i sprchu jsme už oba úplně zoufalí. A v tu chvíli najednou přibrzďuje auto s českou značkou a já jsem zachráněna! Slušně se rozloučím a dál jedu chatu hledat s mými kamarády.
To, jaká byla teplá sprcha, čisté oblečení a sklenka dobrého vína, vám asi vysvětlovat nemusím. Celkem jsem za 5 dní vyšla 7600 výškových metrů nahoru a 6700 metrů dolů. Nepočítala jsem ušlé kilometry a výškové metry byly počítány pouze podle jednotlivých kontrolních bodů na mapě s měřítkem 1:120 000, která má vrstevnice po 100 výškových metrech.
A celkové hodnocení? Fyzicky poměrně náročné, psychicky úžasný relax.
Přidat komentář