Kočičí město, Unesco
Kot=kočka, takže Kotor je vlastně „Kočkov“, kočičí město. Přijíždíme sem kol 16 hod a hned kujem pikle na kafíčka, pivíčka, zmrzlinky,…. atd..Nakonec při hledání vhodné hospůdky stíháme prohlídku celýho města – teda spiš starýho města, kde se nachází všechny historický památky. Naštěstí není velký, ale hodně malebný.
Staré město Kotor
Já teda města obvykle moc nemusim, ale Kotor mám ráda, je příjemný proplétat se místníma malýma uličkama a objevovat různý zákoutí. Nejenom město, ale i prostředí, kde se nachází je úžasný. Je totiž na konci zátoky Boka Kotorska a ze 3 stran obklopen horama. Nejlepší výhled na město poskytuje pevnost, která se nachází nad ním. Dole v Kotoru najdete v podstatě 3 hlavní náměstí se spoustou památek, zejména kostelů a katedrál, ale v podstatě každý dům je skvost. Samozřejmě, že především v létě je tu víc než hodně návštěvníků a o všemožné obchůdky, restaurace a suvenýry tu nouzi mít nebudete. Na druhou stranu s popularitou roste i cena a tak se na véču nakonec zašíváme do restaurace mimo starý město. Procházíme hradbama a dem přes most přes vodní příkop s rybičkama a hned za ním objevujeme typickou místňáckou hospodu. Naštěstí maj i něco k jídlu, navíc poloha s výhledem na hradby a pevnost nad městem je ideální. Stůl vedle vody se tváří hodně luxusně, nakonec zjisťujem, že voda občas moc nevoní, ale naštěstí nic tak vážnýho, aby nám to zkazilo chuť k jídlu a na pifko (ačkoliv přiznávám, že to by musela být setsakra stoka, aby nám to zkazilo chuť k jídlu.. 😛 ). Tradičně si objednáváme Nikšíčko, z jídla padla volba na čevapi a tradiční šopák-luxusní.
Během hodování nám padá tma, tak se rozhodujem, že kafíčko a zmrzlinku dáme zase ve starém městě, aby sme nasáli trošku té atmošky….A uvnitř je teda pěkně živo – všude spousta lidí, restaurace, kavárničky, obchůdky, prakticky každá restaurace má živou hudbu. Všude voní grilovaný ryby a mořský potvory. Nakonec kotvíme na 3.náměstí. Musíme se spokojit s capuccinem, protože tady našeho oblíbeného turka nevedou, ale zmrzku mají skvělou.
Bivak
Ale únava je neúprosná – rychle nás dohání, tak zase zvedáme kotvy a dem hledat místečko na bivak. To je teda v Kotoru trochu háček – to víte, město obklopené mořem nebo skalami. Původně sme chtěli jít po hlavní na Budvu, nakonec odbočujem doleva a táhnem se nějakýma serpentinama, kdo ví kam. Když konečně potkáme rovinku, tak je to party místo Kotorské omladiny :-/. Naštěstí o pár zatáček dál potkáváme nějakou pěšinku a rychlý průzkum odhaluje o kousek výš relativně rovný plácek- je rozhoduto 🙂
Ráno se z pěšinky klube populární pěšinka. Už před 7mou kolem nás prochází asi 2 skupinky skautů….moc sme nepobrali, kde se tady vzali, ale pakujem a vracíme se do města. Cesta zpátky nám překvapivě utekla- ani ne za půl hodinky sme na autobusáku. Doufáme totiž, že je tu úschovna zavazadel- a máme pravdu je tu!!!! Berem si malý batůžky a dem na kafe- maj tu takovou nooo řekněme docela typickou nádražku. Dáváme ve starým městě nesehnatelnýho turka, je vtipný, že v kavárně je docela plno, ale my sme jediný ženský.
Pevnost sv. Ivana
Pak zase procházíme městskýma hradbama a nacházíme otevřenou mříž s kasou, kde kupujem 2 lístky na dnešní cíl – pevnost sv. Ivana tyčící se nad městem. Nahoru se stoupá po cestě dlážděné kamením a postupně se nám otvírají nádherný letecký pohledy na celou boku Kotorskou a její okolí. Cestou se taky kocháme několika kostelíky. Samotná pevnost je sice zajímavá a je zábavný prolejzat spoustu zákoutí a místnůstek, ale počítejte s tím, že z originálu toho moc nezbylo a je to spíš betonová bývalá vojenská základna než romantická středověká pevnost. Ale my si ji fakt užíváme a bavíme se tu docela dlouho. Zpátky na autobusáku se ocitáme až po poledni. Berem batohy a přemýšlíme jak se dostat na Lovćen.
cestopis následující
Přidat komentář