Snažím se zaparkovat u řeky Berounky v Černošicích. Je tady úplně narváno. Je nědělní dopoledne. V Černošicích zvoní zvony a věřící jdou na mši do kostela. Člověk by řekl, že spousty rodičů s dětmi i procházející senioři , míří právě tam . K mému velkému údivu všichni , a to opravdu houfně , míří k rozblázněné řece. Nejenom tady v Černošicích , ale na dalších místech republiky si spousty lidí prožilo další bezesnou noc.
Varování meterologů, že hrozí povodně i v Černošicích , hrozba , že kry zatarasí odtok vody se naštěstí nenaplnila. Obleva pomohla řece a velká voda s sebou divoce odnáší tříštivé kusy ledu i velké kry. Na úzkém můstku nad řekou jste jako v hučícím komíně, vše se pod vámi houpe a duní. Není to příjemný pocit. Přesto zde stojí malé děti, potkáte i tatínka s kočárkem. Trochu mě z toho mrazí, nevím jestli je to dobrý tip na výlet. Pod mostem na malé ploše vidíte bezradné kačeny, které odevzdaně čekají , co příroda přinese . Za mostem je vidět , že voda napáchala spoustě lidem další ztráty a škody na majetku. Hovořím s majiteli dvou zatopených chatek, jsou smutní a potřebují se dostat do jedné z chat a vypnout lednici. Jejich boj je marný, mrazivou vodou neprojdou. Kolem projíždí policejní vůz a dohlíží na pořádek a bezpečnost. Další pán se mě ptá , zda- li se dá dojít na Kazín Odpovím, že opravdu nevím, a raději ho od cesty zrazuji. Nevím, zda je to bezpečné.
Po zmrzlém chodníku ještě scházím k divokým peřejím. Tady už se mi svírá hrdlo , když vidím jaká síla a živel je přede mnou.
Odcházím , přeji všem lidem , aby mohli řeku pozorovat a obdivovat jako živel, ale ne jako nepřítele. Přeji jim , aby mohli v klidu spát a svou řeku milovat.
Přidat komentář