Lotyšsko je jedním z pobaltských států. Z České republiky se sem dostanete nejjednodušeji letadlem za 2,5 hodiny anebo můžete zkusit cestu přímým autobusem do jeho hlavního města Rigy – ta trvá o poznání déle, zato může být dražší a o to šílenější. No, a protože nejsem z lidí, kteří dokážou najít zpáteční letenku za 2,2 tisíc Kč (jako druhá Češka, která je tu se mnou), rozhodla jsem se využít služeb estonského dopravce a přijet autobusem.
Abyste správně pochopili, cesta autobusem trvá něco okolo 24 hodin a autobus je většinou narván k prasknutí, což znamená, že rozhodně nesedíte na dvou-sedačce sami. Pokud vám má cesta doposud nepřipadá jako peklo, či jednodenní očistec, pak vezte, že jsem do autobusu nasedla se začínající kocovinou (a to i přesto, že jsme vyjížděli v osm večer). Jak říkám: „Já si na sebe vždy umím ušít ten správný bič.“ Seděla jsem u okénka. Naproti mě byla umístěna často navštěvovaná toaleta, která při každém otevření nepříjemně páchla. Pod nohami jsem měla batůžek a tašku s jídlem na celý den. Brzy se ukázalo, že začínající kocovina a únava z včerejšího vydařeného večírku je vlastně mojí spásou, protože jsem brzy usnula (přibližně půl hodiny po výjezdu) a probudila jsem se až okolo půl deváté ráno. Po třinácti hodinách v poloze vsedě jsem měla kotníky nateklé jako dvě konve. Ani prsty u rukou a vlastně celé mé tělo na tom nebylo lépe. A to mě ještě čekalo dalších jedenáct hodin. Začala jsem si proto soustavně masírovat lymfy a všemožně kroutit nohama. Efekt to nemělo žádný a to i přesto, že paní z vedlejšího sedadla si na poslední 4 hodiny odsedla, takže jsem si konečně mohla natáhnout nohy do vodorovné polohy.
Konečně jsme přijeli do Rigy. V automatu jsem vybrala litevské peníze a neohroženě jsem požádala paní u pokladny o lístek do Jelgavy. Samozřejmě že nemluvila anglicky, ale to nám v naší komunikaci nijak nepřekáželo. Za další hodinu a půl jsem vystoupila na nádraží ve čtvrtém největším městě Lotyšska. Svých spolucestujících jsem se zeptala, jak se dostat na adresu mého hostelu. K mému překvapení mluvili plynule anglicky a byli tak ochotní, že mi ukázali nejen cestu a všechny důležité body k navštívení, ale také na mě počkali před vchodem do hostelu, dokud jsem vše nevyřídila. Paní na recepci samozřejmě nemluvila anglicky. Nějak mi bohužel nedošlo, že zde místní mluví i rusky, a že číslo mého pokoje (22) se řekne v podstatě stejně jako v češtině. Proto mě doprovodila až do pokoje, který jsem sdílela se slečnou z Azerbajdžánu. Také ona sem přijela kvůli letní škole, kterou pořádá místní univerzita, a na kterou jsem se také přihlásila.
Druhý den jsme se seznámili s ostatními účastníky a trochu nás zarazilo, že nás přijelo jen sedm. Po snídani jsme společně došli do místního zámku- univerzity. Zde nám byli představeni naši učitelé a historie pobřeží Liv, které budeme v průběhu dalších dní studovat. Závěrem letní školy bude projekt, který zpracujeme ve skupině po 3 a 4 studentech.
Po prohlídce univerzity, místního muzea a krypty následovala krátká cesta městem. Musím říct, že mě Jelgava jako město tak trochu zklamala. Kromě asi 3 luteránských kostelů, nákupního centra a zámku tu není nic k vidění. A to opravdu nejsem kritická. Zvláště během letních dešťů je zde cítit duch z doby sovětské unie. Ten je zde patrný hlavně v zástavbě. Ne, opravdu místní stavitelství nemohu nazvat architekturou.
Pokud se sem na své cestě po pobaltských státech někdy vypravíte, pak byste neměli minout alespoň Jelgavskou vež, která zůstala po polo-zbouraném kostelu Holy trinity. V místních výstavních prostorech je výborně zpracovaná a ukázaná celá historie osídlení Lotyšska, Jelgavy, zvyky místních obyvatel, původní tradiční kroje. Dále jsou zde ukázány výšivky a celkově vás tato výstava ohromí svým puntičkářským zpracováním. Na interaktivních tabulích se můžete dozvědět opravdu detailní informace, stejně jako si zahrát hru o znalostní certifikát, která je určena spíše pro děti. Navíc z posledního patra můžete obhlédnout všechny nejdůležitější budovy města. Každopádně si myslím, že návštěva Jelgavy by vám neměla zabrat více než jeden den a to počítám i s návštěvou všech místních pamětihodností.
Přidat komentář