Jestli si myslíte, že kultury a národy z naší planety přestaly mizet v době, kdy se potopila bájná Atlantida nebo zničila kultura Májů, jste bohužel na omylu. Kultury a národy z naší planety mizí i nyní, ve 21. století, a není to jen problém třetího světa, týká se to i nás, Evropanů. Příběh, který vám zde chci vyprávět, se odehrál v Lotyšsku, ale mohl se stát i kdekoli jinde a bohužel se tak často i děje.
Už jste někdy slyšeli o Livonském národu? Pokud ano, pak by mě samotnou zajímalo odkud. Ještě před několika desítkami let se jednalo o národ žijící při Baltském moři v Lotyšsku. Měl svůj vlastní jazyk, svoje vlastní zvyky a živil se převážně rybolovem, sběrem lesních plodů a občas choval i dobytek. Měl své vlastní tradice, každý ho poznal podle místních krojů. Podle některých lidí bylo možné jednotlivé zástupce této kultury poznat i podle typických znaků ve tváři. Lidé žili v těsném spojení s okolní přírodou. Žili v míru, na pobřeží z jedné strany chránění lesy, z druhé strany obklopeni nekonečným mořem. Pro někoho by toto místo mohlo představovat ráj na zemi, jenže v rámci Evropy si zvolili svůj domov na až příliš strategickém místě – jen pár kilometrů do finských hranic, ke kterým vedla přímá cesta po moři.
A pak přišla ruská okupace, kterou si Rusové vysvětlili jako obrodu lotyšského nevzdělaného a zaostalého národa. Doteď vám někteří Rusové zcela na rovinu řeknou, že Lotyšům ohromně pomohli k urychlení jejich „vývoje“. (Nevidíte zde trochu paralelu v tom, co se nyní děje v Tibetu?!)
Okupace přišla, byla mnohem krutější než v Čechách od roku 1968, trvala dlouho a změnila téměř všechno. Z území, které dříve prosperovalo a kde žilo několik tisíc lidí Livonského národa, se stal militární prostor. Lidé se museli odstěhovat, nechat své domy, aby postupem času zarostly, splynuly s okolní přírodou. Aby z nich zbyly jen ruiny a z jejich vesnic města duchů. Nejsilnějším mementem ztracené kultury jsou kůly v moři, které zde zbyly po dřevěných molech. Podobnou atmosféru má i hřbitov lodí, který se nachází u vesnice Mazirbe. Lodě, které už nikdo nepotřebuje, protože není nikdo, kdo by na nich před východem slunce vyjel lovit ryby, v průběhu věků téměř splynuly s okolím.
Rána, ze které se místní obyvatelé a jejich kultura zpamatovává ještě do dnešních dnů, se hojí jen těžko. Zapomenout? Všechno zbourat? Nebo obnovit starou tradici? Otázkou je pro koho. V současné době totiž nastal další problém. Lidé a jejich kultura zmizeli z povrchu zemského. Je už jen málo těch, kteří dokážou mluvit livonským jazykem, jen málo těch, kdo znají tradice a pověry této kultury. Všichni by se dali napočítat na prstech jedné ruky a jejich věkový průměr poukazuje na to, že situace se nejspíš nezlepší. Ti z přímořských vesnic, kteří přežili, postupně vymírají. Lidé se stěhují za prací do měst, domy se bourají, nebo zůstávají opuštěné. Domy, které mají trochu štěstí, fungují jako víkendové chaty pro lidi z města. Ale během všedních dní nebo v zimním období je místo „mrtvé“.
Určitá bezradnost, která je zde cítit v závislosti na důležitých otázkách budoucího vývoje tohoto místa, chudoba a největší problém- nedostatek pracovních pozic, které by mohly nalákat mladé lidi zpět z velkých měst. S tím vším se nyní tato oblast kvůli „ruskému zreformování“ potýká. Ten, kdo najde řešení, zachrání nejen jednu ze zajímavých mizejících kultur Pobaltí, ale dá i „šanci doufat“ ostatním národům a kulturám, které jsou na tom po válečných konfliktech,
okupacích a jiných pohromách bohužel podobně, ne-li hůř.
Přidat komentář