Návštěva Soulu.
Naše cesta začala v 15 hod., kdy jsem nabrala Veroniku a jely jsme spolu do BScomu pro Honzu s Jirkou. Ti si zrovna balili batohy do fólií, tak jsme k nim přidaly i ty naše, aby se nám s nimi v letadle něco nestalo. Jak se později ukázalo, hrozba byla spíš uvnitř batohů než venku…
S posádkou druhého auta jsme se potkali na prvním Mc Donaldu na dálnici a pak již jeli spolu až do Prahy na parkoviště Parkia, kde jsme měli dlouho dopředu zajištěné parkování. Načasovali jsme si to pěkně, a tak jsme se tady potkali a vlastně seznámili i s Tomášem a všichni společně odjeli minivanem na terminál 1 ruzyňského letiště.
Při check-in jsem se poprvé setkala s tím, že chtěli vidět mimo jiné i kreditní karty, kterými byly placeny letenky. Let do Soulu nebyl naštěstí plný, a tak jsme měli vždy tři sedačky pro dva lidi. Letadlo, se kterým jsme letěli, mělo navíc celkem hodně místa na nohy, takže se ta devítihodinová cesta s Korean Air dala přežít. Odlet v 19.50 hod. byl dodržen a před námi bylo 8.150km.
Do Soulu jsme dorazili ve 13.35 hod. místního času, což znamenalo, že v ČR bylo 5.35 hod., tj. časový posun činil + 8 hodin. Venku bylo v tu chvíli „příjemných“ 0°C. Ještě před pár dny bylo -15°C, takže jsme měli docela štěstí, i když po pár hodinách venku jsme už většinu končetin stejně díky mrazu ani necítili.
Na přestup jsme měli cca 18 hodin, které jsme rozhodně nemínili trávit jen na letišti. Z letiště jsme se do centra Soulu dostali vlakem Arex. Věděli jsme, že lístky si musíme koupit v automatu. Po chvilce zkoušení jsme zjistili, že automat, který jsme si vybrali, nebyl na lístky na vlak, ale na lístky do kina. A nám hned přišlo divné, že k tomu nabízejí i popcorn.
Druhý pokus byl již úspěšný a my si koupili kartičku, kterou člověk musel dát do turniketu jak při vstupu, tak při výstupu z vlaku či metra, které na vlak navazovalo. Po použití se pak kartička hodila do dalšího automatu, který vrátil vratnou zálohu 500 wonů (cca 10,-Kč). Cesta metrem a následně vlakem do zastávky Anguk trvala cca 50 minut a museli jsme dvakrát přestoupit. Při výstupu se všem podařilo projít bez potíží turniketem, pouze mě to ven nechtělo pustit. Po pár marných pokusech mi nezbývalo, než turniket podlézt.
Pár metrů od metra se nacházel jeden z královských paláců – Changdeok – gung, ale bohužel jsme se na něj podívali jen zvenku. Přišli jsme totiž v půl páté, tj. přesně v okamžik, kdy zavírali. Pěšky jsme se proto vypravili k dalšímu paláci – Gyengbok-gung, ovšem opět to bylo pozdě – na dvě minuty jsme stačili proklouznout na nádvoří paláce, než nás hlídač vyhnal zase ven. Zjistili jsme však, že palác Deoksu-gung by měl být otevřený minimálně do sedmi, takže naše další kroky směřovaly k němu. Prošli jsme jakousi pěší zónou plnou stánků s občerstvením, které jsme postupně ochutnávali. Jirka navštívil i místní lékárnu, protože sháněl gelové kapky do očí. Vrátil se s něčím, o čem Zbyněk prohlásil, že buď to jsou kapky do očí nebo lubrikant, protože jim lékárník moc dobře nerozuměl.
Když jsme došli k radnici, byli jsme už dost promrzlí. Před radnicí bylo veliké kluziště, takže místní si zimu užívali očividně víc než my. Naproti přes cestu na nás již čekal palác Deoksu-gung – opravdu byl otevřený a my se těšili, že se trochu ohřejeme. Bohužel celá palácová zahrada byla otevřená a nikde žádná místnost, která by měla dveře, okna, topení…Teda pokud nepočítám muzeum, kam se nám ale nikomu nechtělo.
Z paláce jsme tak okamžitě zamířili někam, kde by nám dali najíst a kde bychom se mohli ohřát. Vlezli jsme do nejbližší restaurace, kde nám okamžitě sebrali bundy a dali je igelitových pytlů. Posadili jsme se ke stolkům, uprostřed kterých byly otvory na pánvičky s jídlem, ze stropu visela roura, která jídlo ohřívala. Pokusili jsme se objednat nějaké jídlo, ale vzhledem k tomu, že my neuměli korejsky a oni česky ani anglicky, byla to sázka do loterie, neb jejich klikyhákům v jídelním lístku samozřejmě nikdo nerozuměl.
Jídlo bylo nakonec moc dobré, teda pokud pomineme polévku z řas, kterou jsme již okusili v letadle a která nám přišla dost šílená. Dostali jsem opečenou slaninu, rýži, řasy, různé omáčky, kotlík s masem … a všechno to samozřejmě pekelně pálilo. Na osobu vyšla tahle večeře na cca 160,-Kč.
Protože zima nás od dalšího chození po ulicích Soulu odradila, rozhodli jsme se vydat zpátky na letiště a tam přenocovat. Honza s Tomem se od nás oddělili a šli si hledat aspoň na pár hodin hotel (nakonec našli jeden skoro u letiště a byli nadšení z vířivky a vyhřívaného prkénka na záchodě). My ostatní jsme metrem a vlakem vyrazili zpět na letiště. Opět se ukázalo, že nejsem s místními dopravními prostředky kamarádka, protože jsem nějak prošla do turniketu bez toho, aby označila lístek, takže když jsem pak vystupovala z metra, nechtělo mě to pustit, protože vlastně nevědělo, že jsem uvnitř. Podruhé jsem tak musela podlézat turniket a začala se obávat, že se ze mě stane celostátně hledaný zločinec. Nakonec to byla vlastně výhra, protože ostatní museli dokupovat lístky na vlak, zatímco já použila ten svůj „nepoužitý“ a ušetřila tím cca 75,-Kč.
Zpátky na letišti jsme byli ve 21.30 hod., tj. skoro 10 hodin před odletem. To trochu zarazilo celníka, který nás nechtěl pustit, ale pak mávnul rukou a my byli vpuštěni (check-in jsme již měli z ČR, jinak bychom museli čekat až na dvě hodiny před odletem). Na letišti v Soulu je ve druhém patře krásná relaxační zóna, kde jsou lehátka a dokonce i sprchy. Každému se podařilo nějaké to lehátko ukořistit, a tak jsme se celkem slušně prospali. Jen kdyby trochu méně klimatizovali…
FOTO: Miloš Šálek
Přidat komentář