„útok na vrchol“
„Víte, jaké bude zítra počasí?“ zeptali jsme se ještě předchozího večera na chatě. „To vám přeci nikdo neřekne. Ale předpověď je špatná. Má pršet. Na hoře může být třeba sněhová bouře,“ lakonicky nám vysvětlil situaci zdejší průvodce.
I přes špatný výhled na zítřejší den jsme nastavili budík na 6:00. O několik hodin později, přesně ve stanovený čas mě vzbudil nepříjemný zvuk. Venku nebylo vidět na krok. Mlha, mraky a bubnující kapky. Bylo nám jasné, že v takových podmínkách cesta přes ledovec nemá smysl. Posunuli jsme budík na 6:30. Od 7:00 byla snídaně a tak jsme se chtěli aspoň včas nasnídat.
Ani o půl hodiny později se situace nijak nezlepšila. Venku nebylo vidět na krok, a když se zrovna oblaka rozfoukala, pořád ještě pršelo. „Co teď?“ přemýšleli jsme. „Cestou domů je Salzburg. Můžeme jít třeba do solných jeskyní,“ napadlo mě, ale klukům se můj únikový plán příliš nezamlouval. „Počkáme do devíti, a pak se rozhodneme. Třeba se to počasí ještě umoudří,“ zazněl poslední Jirkův názor. A tak jsme se vrátili do pokoje a čekali.
JDEME !
Po hodině nudy a přemýšlení, jestli má vůbec smysl čekat, jsme se rozhodli: „Už neprší a mraky se občas protrhnou. Jdeme to zkusit.“ Dobalujeme tedy poslední věci, a protože cesta zpátky z ledovce vede opět okolo chaty, necháváme jeden batoh s nepotřebnými věcmi ve zdejší sušárně.
Venku již neprší. I mlha se vcelku rozfoukala, a tak je teď vidět značná část z naší cesty na vrchol. Po hodině skákání mezi kameny a klouzání po sněhových polích se konečně dostáváme na úroveň ledovce. „A kde je cesta dál?“ rozhlížíme se okolo a přemýšlíme, jak se vůbec na ledovec dostat a kudy na vrchol. Naše GPS navigace vykazující několikametrovou odchylku nám nyní není příliš ku prospěchu. Krok, mírné zapraskání, další krok a jsme na souvislé ploše ledu.
Začínáme s ustrojováním. Sedák, helma, mačky, vyměřit lano, navázat se, do ruky cepín, poslední fotky a můžeme vyrazit. Tedy, můžu vyrazit. Jsem z kluků nejlehčí, a proto jdu jako první. Ne, nejsem hrdinka. Roli pokusného králíka na sebe beru v rámci čistě racionálního rozhodnutí. Vím, že když zapadnu do trhliny, kluci mě chytí. A protože jsem první na laně, pravděpodobnost pádu do trhliny se u mě výrazně zvyšuje.¨
Bloudění po ledovci
Jenže kam vyrazit, když nevidíte cestu? Kluci mi ukazují směr a já se dostávám do trhlinového pole. Okolo mě crčí pramínky z rozmrzajícího ledu, přede mnou je sněhové pole a trhliny všude okolo. „Sakra, kde je ta cesta?“ pomyslím si a nahlas dodám: „Myslím, že jdeme špatně.“ Zastavuji se a podotýkám, že na zasněžené části přede mnou nejsou lidské stopy našich předchůdců. Jdeme špatně, a tak se vracíme zpět na začátek. „Bloudění po ledovci. Super,“ myslím si a koukám na hodinky. Čas se nám začíná krátit.
Převazujeme se. Jirka teď jde jako první a já jdu jako druhá. Volí cestu přímo vzhůru. Zasekáváme mačky do ledového podkladu. Jen tak tak, že zajedou. Jsme z nejstrmějšího svahu pryč. Pokračujeme teď skokem přes první zasněženou trhlinu. Napínáme lano. Dobrý. Všichni ok. Vlevo na zasněženém poli vidíme vyšlapané kroky. Jdeme přímo k cestě, která by měla být bezpečnější, než naše dosavadní bloudění. Postup vzhůru je teď mnohem rychlejší. Od začátku cesty to jsou už tři hodiny chůze. Dostáváme se nad další nepříjemnou trhlinu a dáváme malou pauzu. Napít se, něco zakousnout a pokračovat dál vzhůru.
„Pozor, tady je zasněžená trhlina,“ informuje mě Jirka a přes veškerou opatrnost jsem náhle po pás ve sněhu. Pocit volného prostoru pod nohama a bušící srdce. „Vytáhnu se za tvoje lano, ok?“ volám na Jirku, který leží přede mnou s cepínem přitisknutým k zemi. Pomalu se škrábu nahoru. „Uf, tak tohle bychom měli,“ odfrknu si a pokračuji dál. „Tý jo, ta byla fakt hluboká,“ informuje nás Péťa, který zkouší do trhliny hodit sněhovou kouli a zjistit tak její hloubku. „Proč si tam chvíli nezůstala? Mohla si mít super fotku,“ žertuje dál. Ale mě jeho vtipy zas tak vtipné nepřijdou.
Ledovec jak ementál
Pomalu stoupáme vzhůru, když se dostáváme na úroveň mlhy a mračen. „3250 metrů nad mořem,“ informuje nás Aleš. Bílá tma je všude okolo nás. Je těžké zjistit, kde končí sníh a začíná obloha. „Chcete jít všichni vzhůru?“ zeptá se Jirka a mě to zrovna v této chvíli přijde jako úplně zbytečný hazard. „Já ne. Klidně půjdu dolů,“ vyjádří se nakonec každý z nás, a tak otáčíme a jdeme zpět. Jako první jde teď Péťa, který se po chvíli propadá jednou nohou do další trhliny. Ledovec pod námi je jako ementál. Trhliny kvůli sněhové pokrývce nejsou vidět.
Když nakonec spadne i Jirka, mám toho dost. „Bloudění na ledovci. Trhlina za trhlinou. Počasí na nic. Tohle že má být ledovec pro začátečníky? Kdo na tuhle blbost přišel?“ myslím si a šlapu dál za Alešem. Konečně jsme na kamenitém rostlém terénu. Odhazuji cepín a mačky. Sundávám sedák a helmu. Pár fotek. Čokoláda na doplnění energie a jdeme zpět směrem na chatu. Tady vyzvedáváme batoh a loučíme se s místními. „Došli jste to na vrchol?“ ptá se nás průvodce. „Ne ne, byla mlha a hodně trhlin,“ odpovídáme. „Hmm, to jste to otočili tak okolo 3200 m n.m., že? To jste dobře udělali. Tam to začíná být za takových podmínek hodně nebezpečné,“ odsouhlasil nám naše rozhodnutí a nám nezbývalo než vyrazit na cestu k autu, kam jsme to přeci jen měli ještě další 4 hodiny rychlé chůze.na cestopis následující
Přidat komentář