Pět dní na skialpovém pochodu po norské Hardangerviddě uběhlo jako voda. Člověk by řekl, že to musí být velká nuda každý den se probudit, rozmrazit sníh na pití a vaření, zabalit ležení, nasadit skialpy, vyrazit pustou bílou krajinou směrem nejasný cíl, zastavit se, pojíst, popít, vyrazit zase dál, ve tři hodiny (nejpozději v půl čtvrté) se zastavit, sundat skalpy, začít kopat díru na stan, rozmrazit sníh na pití a vaření, postavit stan, vybalit, najíst se a jít spát. Dennodenně stejný program. Jenže my měli štěstí- kromě naprosto dokonalého počasí jsme během pěti dní zažili i nějaké to „vzrůšo“.
Jednou z prvních absurdních situací bylo předvádění a focení péřových sukní a funkčního prádla. Na místě, kde řešíte každé deko, které si s sebou na túru zabalíte, jsem si vzala 5 péřových sukní 🙂 . Pro někoho zbytečnost, já jsem je ale plně využila každým dnem a nocí a můžu jenom doporučit. Vtipná situace nastala, když někdo „objevil“ mobilní signál. To si pak i všichni ostatní začali zapínat mobilní telefony a zkoušeli se spojit se světem. Aneb moderní technologie vládnou lidským duším téměř všude, jen ne 3 dny od nejbližší silnice, za což jsem byla často vděčná.
Dalším úžasným zážitkem bylo proběhnuvší stádo sobů nedaleko našeho ležení. Ne příliš vzrušené zavolání: „Hele, vylezte, jsou tu sobi,“ mě dokonce donutilo opustit svůj zahřátý spacák! Přeci jenom, soba jsem viděla tak akorát v zoo, a tak jsem byla zvědavá, jak malé stádečko, které jsem venku očekávala, bude vypadat. To, co jsem venku uviděla, mě ale úplně rozhodilo. Na protějším kopci běželo OBROVSKÉ (odhaduji cca 200 ks a možná i víc) stádo sobů, které vypadalo spíš jako řítící se světle hnědá lavina. (Viz video sobí běh )
Zažili jsme i šílený vítr, který nám během jedné noci zasypal stan sněhem do půl metru a druhý den ráno nás přesvědčil, že bude lepší norskou planinu opustit předčasně. Nevím, kolik z vás si dokáže představit jít v takovém počasí jenom na záchod, který jsme samozřejmě „vytvořili“ pouze vykopáním díry do sněhu.
I přes překrásné počasí jsme se na zimních cestách, které byly vyznačeny někdy jen vzorkem od pásů zimních skútrů někdy čerstvě vysázenými stromky, dokázali ztratit. V takovém případě, stejně jako během větrné bouře, jsme si cestu hledali podle GPS. Jít přes kopce jen podle azimutu, bez předem vyšlapaných cest, byl pro mě opravdu velmi emotivní zážitek.
Zažili jsme i mnoho romantických situací. I přes velké noční mrazy bylo úžasné vyjít v noci ven ze stanu a pozorovat okolní krajinu, která se třpytila v záři úplňkového měsíce. Stejně jako vzhlédnout nahoru a obdivovat oblohu posetou hvězdami. Romantiku výletu nekazily ani západy slunce, během kterých bylo nebe zbarvené do všech odstínů oranžové-žluté a červené. A nejoblíbenější část celého výletu? Období přibližně hodinu po začátku každodenní túry, kdy mi konečně rozmrzly nohy, a já mohla obdivovat neskutečnou stříbřitou krásu okolní krajiny.
Nyní už vím, že na Amundsena nikdy mít nebudu. Ani na spoustu dalších nadšenců, kteří se s obrovskou odvahou a entuziazmem hrnou do polárních dobrodružství. Co mi ale Hardangervidda dala je pochopení a velký respekt, který cítím vůči všem horalům, kteří se během svých výprav snaží překonat kromě extrémních přírodních podmínek hlavně sami sebe.
Oblečení od northshop.cz
Důležité je pořádně se protáhnout 🙂
Přesně tak 🙂 (I když pro mě to byl spíš emotivní zážitek, vzhledem k tomu, že naposledy, co jsem byla na lyžích se mi stal celkem vážný úraz, po kterém jsem si myslela, že určité cviky už nikdy nezvládnu. Jsem ráda, že jsem se přesvědčila, že to tak není 🙂