Na koně s potomky šlechtice Špačka
S paní Janou Sůvovou, vnučkou Václava Špačka, se známe. Milé pozvání na „jejich„ statek bylo velkým přáním naší Terky, která si toužila zajezdit na koni. Obrovský statek s lesy a polnostmi, sobotní slunečné odpoledne, co více si přát?
S Janou přišel i dlouholetý přítel Jarda, který zde mnoho let, stejně jako před ním i jeho otec, pracoval s koňmi. Terka jela na Ashonovi s dalšími jezdci na projížďku do lesů a já se na chvíli dostala do historie šlechtické rodiny, do dětství malé Jany, která na statku společně s rodiči žila do svých 11 let.
Vily, v které rodina bydlela, jsem si všimla hned při příjezdu. Třípatrový zámeček, kdysi dávno malý ráj se zahradou a blízkým lesem, s koňmi i rybníkem. Život s dvěma mladšími bratry, s tatínkem a maminkou. Psal se rok 1953, když se musela rodina nejdříve sestěhovat do jednoho patra v domě. V přízemí, kde byly salony pro návštěvy, prostory pro milá setkání, i koncerty, jídelna, kuchyně, tak tady vznikla závodní jídelna státního statku. St. statek zabral postupně celý statek i s vilou a hřebčínem. Obrovský křišťálový lustr, obrazy, cenné rodinné vybavení i dědictví byly postupně rozkradeny. Dělníci posedávali po schodech, kde i jedli, nepořádek, který za sebou zanechávali, bylo to nejmenší zlo, které museli Špačkovi trpět. Zanedlouho museli svůj domov opustit natrvalo a přestěhovat se. Zbylá patra domu zabralo ředitelství statku.
Procházíme, prostorným zdevastovaným domem, který pod tíhou zažitého stále vyzařuje krásu. Zdobené ornamentální stropy, dřevěné schodiště, skleněné výplně s výjevy zvířat. Smutně koukám na kdysi přenádhernou prosklenou lodžii, kde měla Jana pokojíček pro panenky. Stojíme v obrovské koupelně, která patřila k pokojům, umyvadlo vedle umyvadla, umývárna pro pionýry nebo komunistické předáky.
Škola byla pro aristokraty zapovězená a tak maminka prošla téměř celou Prahu, aby dceři zajistila možnost studia na 11. letce. Povedlo se v jediné škole, kde byla ředitelkou židovka, která přežila koncentrák a která si vyslechla rodinný příběh. Pracovití a vzdělaní lidé svou cestu vždy najdou a tak i Janě, která měla vynikající studijní výsledky, se podařilo za pomocí přátel vystudovat…. . Na vyprávění je toho moc a moc, raději dům zamykáme a jdeme se projít k velkému rybníku, kterému říkají Obora. I rybník, kde dříve byly kabinky a molo na koupání je dnes zarostlý křovinami.
Les, který je kolem, ale stále voní. Je jaro a tak dýcháme přítomnost a těšíme se až popojdeme o kousek výše, kde koně a mladí jezdci, kteří k tomuhle statku odjakživa patří, užívají slunce a souznění.
Špaček šlechtic ze Starburgu
Zakladatelem tohoto velmi mladého rodu byl Václav Špaček (1840-1912), císařský rada, velkostatkář a držitel zlatého Záslužného kříže s korunou, jenž při příležitosti císařova šedesátiletého panovnického jubilea 30. listopadu 1908 získal šlechtický titul. Václav Špaček měl v Praze velké stáje s koňmi, které poskytoval c. k. poštovní službě.
Jeho (dnes již zbořený) dům se stájemi stál na Novém Městě Pražském na Petrském náměstí. Svého času byste v pražských ulicích dlouho hledali jiného koně, než z jeho početných stájí. Poštovním podnikáním získal velký majetek, který investoval do koupě velkostatků Xaverov a Kokořín. Statek Xaverov za jeho dob sloužil k rehabilitaci koní, kteří zde odpočívali po namáhavé práci. Koně týden pracovali a týden odpočívali.
Šlechtický titul a erb
V žádosti o zhotovení diplomu z 20. ledna 1909 Václav Špaček požádal o udělení čestného titulu „šlechtic“ a predikátu „Swakow“, podle pozemku v jeho rodné Soběslavi, který se déle než sto let nacházel ve vlastnictví jeho rodiny. Protože ale udělení predikátu podle místních jmen nebylo v Rakousku možné, zvolil si po připomínce ministerstva přídomek „Starburg“. Do spodního pole svého erbu umístil zříceninu hradu Kokořín, jehož vlastníkem byl od roku 1894. V samotném textu majestátu však jméno stavby zmíněno není. Listinou z 1. února 1909 získal predikát Špaček šlechtic ze Starburgu (Špaček Edler von Starburg) a erb: Červeno-stříbrně dělený štít. V horním poli je polovina stříbrného dvojocasého lva s červeným jazykem, který je v každém horním rohu štítu provázen zlatou poštovní trubkou otočenou náustkem dovnitř. Ve spodním poli stojí na zeleném zalesněném kopci zřícenina hradu v přirozených barvách. Je tvořena doleva rozpadlou hradební zdí, ze které vyniká vysoká okrouhlá věž zakončená ochozem na krakorcích a zděnou helmicí. K věži se přimyká palác proražený dvěma čtvercovými okny. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s červeno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem erbu je vzpínající se stříbrný kůň mezi dvěma otevřenými červenými orlími křídly. Pod štítem je zlatá páska s černým heslem FINIS CORONAT OPUS (KONEC KORUNUJE DÍLO).
Václav Špaček šlechtic ze Starburgu byl také významným mecenášem. V obci Kokořín nechal postavit ve vsi školu a z Francie, od pozůstalých slavného malíře Václava Brožíka vykoupil jeho sbírku obrazů. Kromě slavného plátna Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým, který byl umístěn na zámku v Kokoříně, daroval celou sbírku městu Praze.
Václav Špaček měl dva syny a dceru Boženu (1869-1936), provdanou za MUDr. Otakara Doubala (1858-1893).
Starší syn Václav Alfons (1867-1905) ale zemřel ještě před otcovou nobilitací.
Xaverov
Jeho synové Václav Jan Maria (1899-1975) a Jiří (1901-1940) zdědili po svém dědovi statek Xaverov. Václav Jan zde koncem 30. let založil chov sportovních koní se záměrem vybudovat zde malé plnokrevné stádo. Po roce 1948 byl rodině velkostatek zabaven a chov koní převzal státní statek.
Na počátku 90. let 20. století byl statek Xaverov restitucí vrácen do rukou rodiny – tří vnuků Václava Jana Špačka – Jaroslava Špačka, Jiřího Špačka a Jany Sůvové.
Zatímco Jiří zemřel bez potomků, linie jeho bratra Václava Jana žije dodnes a její příslušníci jsou usazeni v USA a České republice.
Kokořín
Dědicem Kokořína se stal mladší syn nobilitovaného Václava Špačka, Jan (1877-1945). Ten také změnil otcovu původní ideu rekonstruovat hrad v jeho středověké podobě a přeměnil jej i v rodinný památník. Na hradě nechal zbudovat i tzv. nový palác, který byl v prvé řadě určen k vystavení Brožíkova obrazu Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým, a sloužil také jako obydlí hradního klíčníka. V přízemí starého paláce vznikla Špačkovská hřbitovní kaple s nikami pro urny s popelem. On sám ani většina členů rodiny zde však pohřben není. Jejich ostatky jsou uloženy v rodinné hrobce na vyšehradském hřbitově v Praze.
Náročnou přestavbou se Jan Špaček zadlužil a musel velkostatek Kokořín, zmenšený ovšem pozemkovou reformou, roku 1932 prodat. Hrad si však ponechal. Jan Špaček byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství s Jarmilou Soukupovou (1887-1926), jejíž sochu od Josefa Kalvody nechal umístit na průčelí nového paláce, měl dceru Hanu (1907-1969) a syny Václava (1905-1945) a Jarmila (1908-1954). Václav se roku 1930 oženil v Santiagu de Chile s Marií Valdés (1905-1980), se kterou měl dvě dcery, a roku 1945 tragicky zahynul v Puerto Valparaiso. Dědicem Kokořína se tak stal mladší Jarmil, od roku 1940 ženatý s Taťánou (1921-2000), dcerou akademického malíře Josefa Soukupa. V manželství se narodili tři synové a dvě dcery. Roku 1950 byl hrad Kokořín s přilehlými nemovitostmi (zejména hostincem pod hradem) Špačkům vyvlastněn.
Po roce 1989 požádala rodina o restituci rodového majetku a po delším soudním sporu byl hrad Kokořín roku 2006 Špačkům navrácen.
Text : http://www.novanobilitas.eu/
Přidat komentář