Přestože je Bolzano od Merana vzdáleno pouze něco málo přes 30 km, za svůj dvouměsíční pobyt v Bolzanu jsem zde byla pouze jedinkrát. Je pátek odpoledne, konkrétně 14:00 a já se právě probudila. Pomalu otvírám nejdřív jedno oko pak druhé. Všude okolo rozházené oblečení, na stole nedojedené těstoviny z noci. No jo, po včerejší Erasmus párty se není čemu divit. Co teď? Za dvě hodiny mi začíná dvouhodinovka angličtiny. S tímto prázdným mozkem tam ale nemůžu. Začíná mě hryzat svědomí… Venku je celkem dobré počasí. Nechcete někdo vyrazit na cyklistický výlet do Merana? Nikdo z mých kamarádů nereaguje, anebo zde nemá kolo. No jo, co naplat, tak vyrazím sama.
Nasazuji své cyklistické kalhoty, napouštím vodu, balím nějakou tu čokoládu. Přesto, že jsou zde cyklistické stezky perfektně značené, raději beru i místní mapu a pak mi nezbude než se poprvé opřít šlapek a už vyrážím. Městskou cyklistickou stezku po třech kilometrech střídá cyklistická stezka podél řeky Adige, která vede až do Merana. Po 6 kilometrech konečně zjišťuji, jak vynulovat tachometr. Začínám se pomalu potit. Průměrná rychlost 23 km v hodině. Myslím si, že je to dobré. Tedy až do chvíle, než si uvědomím, že mě většina z okolních cyklistů s klidem předjíždí. „No jo“, říkám si „já se ještě musím vrátit zpět. Musím se šetřit.“
Uf. Začínám pociťovat první únavu. „Moc jsem toho neujela,“ bleskne mi hlavou. Přesto, že by tato cyklistická cesta měla být podle mého průvodce jednou z nejhezčích cyklistických stezek v Dolomitech, trasa je poměrně monotónní. Na jedné straně nekončící řeka na druhé nekonečné jablečné sady a vy uprostřed toho na absolutně rovné asfaltce.
První pauza. Sama sebe omlouvám, že slézám z kola – potřebuji čůrat. Ale kde? Musím sklouznout z náspu a skrýt se v pobřežní vegetaci. Konečně se trasa mění. Vjíždím na silnici do industriální zóny připojené k Meranu. Obrovský nápis MERANO mě vítá ve městě. Jedu se podívat do centra, na kolonádu a pak si dávám pauzu na lavičce v parku vedle místních bezdomovců. Uvědomuji si, že jsem se asi přecenila. „No nic holka, tohle musíš zvládnout. Už jen cesta zpět (33 km). To není zas tolik,“ snažím se sama sebe přesvědčit. Po čtvrt hodině se zvedám. Ne že by se mi chtělo, ale žene se tak trochu bouře, a protože mám na sobě jen tričko a kraťasy, začínám mít husí kůži. Proto opět nasedám na tvrdé sedátko. A už zase jedu.
Cesta z Merana se dala přežít do chvíle, než jsem se zase objevila na rovné (nudné) stezce mezi řekou a jablečnými sady. Napravo ode mě vrcholky hor přikryly neprostupné mraky. Přestože je něco okolo šesté hodiny, začalo se šeřit. „Uf, už jen 20 kilometrů.“ koukám se na tachometr a každou chvíli odpočítávám, kolik ještě zbývá. Potřebuji pauzu. Dojídám poslední zbytky jídla. Lehám si na jednu z místních laviček, kterých je na stezce pomálu. Opět mi začíná být zima. „Musíš jet dál!“ hecuji se. A pak to přišlo. Začalo strašně foukat- samozřejmě protivítr. Dalších deset kilometrů. Moje aktuální rychlost kolísá okolo 17,5 km/hod. Tak jo, další pauza. V dáli vidím kopec s hradem, který je vidět z mého domova. Naděje žije! Posledních deset kilometrů! Hrad se blíží, před sebou pozoruji část industriální zóny před Bolzanem. Šlapu už jen ze setrvačnosti a přemýšlím, proč mi cestou do Merana nefoukal tento vítr do zad.
Přežít! „Představ si jak se hezky vyvalíš na postel, vysprchuješ teplou vodou.“ s touto představou pojíždím až před ceduli BOLZANO!!! Začíná pršet. Tak jo, rychle domů. Konečně vidím naši ubytovnu. Celkový čas něco okolo 3 hodin. Celkový počet kilometrů 66, průměrná rychlost okolo 20 km/hod. Uf. Padám na postel a vychutnávám si měkkou teplou peřinu pod sebou. „Jsi lemro!“ bleskne mi hlavou. „Musíš víc trénovat, takto by to nešlo!“
Přidat komentář