• Menu
  • Menu

Obereggen – Zdravotní péče v Itálii na vlastní kůži, aneb když děláte blbosti, musíte pak čelit následkům

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Evropa » Itálie » Obereggen – Zdravotní péče v Itálii na vlastní kůži, aneb když děláte blbosti, musíte pak čelit následkům

Poslední den lyžařské sezóny v Obereggonu. Přesto, že v Bolzanu prší a vrcholky okolních hor jsou obestřeny mraky, nezbývá než v rychlosti posnídat, obléct si lyžařské oblečení a vyrazit na zastávku autobusu, který nás doveze do lyžařského střediska. Dnes nejsou přípustné žádné výjimky. „Poslední den sezóny, to bychom měli vymyslet něco speciálního, co třeba lyžování v plavkách?“ nápad by to byl skvělý, až na malý detail: počasí, ve kterém byste nechtěli vyjít ven ani na krok. Pravá definice by zněla asi takto „lyžování ve snu“: všude kolem vás mlha, nový prachový sníh cca 20 cm, a vytrvalé nepřestávající sněžení.

Půjčujeme si nové lyže z příští sezóny. Asi jsem se zamilovala. Jen si ještě pořád nemůžu vybrat- Elan nebo Atomic? Atomic nebo Elan? Nakonec to vyhrály lyže Atomic, které se kromě jiného skvěle hodí k mým bílým Lange botámJ. Vlek nás vyvezl na „vyhlídkové místo“, ze kterého nebylo nic vidět. Do mé hloupé hlavy se vedral ještě hloupější nápad: „Tak teď ty plavky, co kluci?“ Začala jsem si svlékat vrstvu po vrstvě… Pár fotek před rozjezdem. Rozjezd… Zastavení… Musím si upravit šňůrku od plavek, jinak se mi vrchní díl rozjede a ukáže vše, i to, co ukázat nechci. Druhý rozjezd…

Přesto, že sněží, zimu necítím. Oblouk, ještě jeden a ještě… a pak to přišlo, levá lyže se mi zasekla v hromadě nového sněhu. Letím dopředu. Zas tak velký pád to není, myslím si až do chvíle, kdy dopadnu a nemůžu pohnout levou rukou. Kluci mi přijíždí na pomoc: „Jsi v pohodě? Smějí se mi.“ „Ne nejsem!“ Ten pocit, že je to opravdu blbý vám dojde hned, prostě to víte. Henri mi půjčuje svou bundu a Peteris zatím odjíždí pro pomoc. Zkouším si sednout. Ne, tohle nepůjde, motá se mi hlava, černo před očima střídají probleskující hvězdičky. „To bude dobrý, určitě to máš jen naražený.“ snaží se mě potěšit Henri. „Jdi do prdele s tím svým „to bude dobrý““, odpovídám na jeho pokus nějak mi pomoci.

Ležím na zádech, do obličeje mi padají vločky sněhu a najednou mi to všechno došlo. Situace, která se tu právě odehrává, je naprosto absurdní- ležím na sněhu, pod bundou plavky, poslední den sezóny, krásné půjčené lyže okolo mě… Adrenalin, který se mi vyplavuje do krve, způsobí, že se musím začít smát. „Vyfoť mě, prosím, ať mám vzpomínku.“ Henri na mě podezřívavě zírá. Asi právě pochopil, že mi nejvíc pomůže, když se začne smát taky, protože mění vážný obličej za úsměv od ucha k uchu. Přijíždí policista na skútru. „Konečně“, pomyslím si. „Dobrý den, hlavně se mi nezačněte smát, až rozevřete mojí bundu, jsem jen v plavkách“. Policista opatrně otevírá bundu, a když mu dojde, že jsem opravdu jen v plavkách, zarazí se. „Jaké že to je rameno?“, „Levé“. Marně se snaží pochopit kde je levá a kde pravá strana… Po několikaminutovém pokusu posadit se na skútr mě sváží dolů k záchrance. Henri jede se mnou ambulancí do nemocnice, zatímco Peteris řeší vrácení zapůjčených lyží, a jak se dostat k našim věcem v jiném údolí lyžařského areálu.

pár fotek do časopisů o lyžování…

Konečně jsme dojeli do nemocnice. Mám zavolat mámě? Raději ne, pomyslím si, akorát bude chudák vyšilovat a místní ošetření se může protáhnout na několik tíživých hodin. „No, to vypadá jako zlomené“ odpoví mi doktor, když se konečně dostanu do ordinace. Po několika hodinách se přestávám smát. „Na jak dlouho to bude?“ „No, tak 6-8 týdnů“. Uf… stejně musím počkat, než roztaje sníh v Dolomitech, abych mohla vyrazit na výlet do hor, bleskne mi hlavou. Začíná se mi ztěžka dýchat, hlava se mi motá. Lehám si na pojízdnou postel, dostávám první a poslední injekci proti bolesti a na rameno led.

Následuje rentgen, po kterém se mé obavy potvrdí. Doktor mi ukazuje zlomeninu na obrazovce svého počítače. Dělá se mi trochu zle od žaludku, a rameno začíná bolet víc než před tím. Co všechno dokáže ovlivnit lidská psychika, pomyslím si. „Budete to muset srovnat?“. „Ne“ odpověděl mi doktor a můj mozek zalila vlna úlevy. Pak přišlo něco, co bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. „Zvolna dýchejte, ruce si dejte volně podél těla“. Poslušně jsem uposlechla příkazy doktora. Společně se sestřičkou mi začali nasazovat korzet, který se měl stát mým společníkem na dalších 6-8 týdnů. „Au… AU.. AÚÚ…AÚÚÚ“… sakra, to bolí jako prase… hlavou mi volně proudily všechna sprostá slova, které jsem kdy slyšela. Tak to už by snad stačilo! Oči se mi zalily slzami: „Prosím, PROSÍM, to stačí.“ Mé tělo ochromila nekončící bolest. Po několika minutách jsem konečně vyšla ven z ordinace. V čekárně seděli Henri s Peterisem, který mezitím do nemocnice v Cavalese dostopoval. Když jsem uviděla ty dvě nebohé tváře, musela jsem se opět začít smát. Od nehody uplynulo 6 hodin a právě přišel čas na telefonát domů. „Ahoj mami, sedíš?, Tak se posaď. Všechno je v pořádku, akorát jsem si zlomila klíční kost.“ „Kláro, co si zase dělala? Mám pro tebe přijet a odvézt tě domů?“ …

dekorace krunýře

Peteris mezitím zkontaktoval svého kamaráda a zařídil odvoz do Bolzána. Jak se dalo předpokládat, moje spolubydlící byla v šoku a můj sarkastický slovenský kamarád se mi nedokázal přestat smát. Smích je fajn, akorát když máte zlomenou klíční kost, tak trochu bolí stejně jako kašel nebo dlouhé sezení na židli.

Druhý den ráno jsem se vzbudila, jak se dalo předpokládat, s přeleženým krkem a pravým kolenem, které mě nechtělo poslouchat. Snídani jsem si uvařila za půl hodiny. Stejný čas mi trvalo obléci se a vyčistit si zuby. Můj osobní asistent Peteris mi pomohl vsoukat ruce do bundy a následně jsme společně vyrazili do školy. Na přednášce jsem vydržela sedět přesně hodinu. Pak jsem se omluvila a rozhodla se odejít domů odpočívat. Na pokoji jsem si vysvlékla kalhoty a zjistila, že mé pravé koleno je výrazně větší než levé. Oblékla jsem si sukni a vyrazila opět do nemocnice.

V Bolzanu je největší nemocnice Jižního Tyrolska, což znamená, že si zde poměrně dlouho počkáte, pokud chcete být ošetření. U informací, kde nikdo nemluvil anglicky, nás zachránil jeden z návštěvníků, který nám poradil kam se vydat pro pomoc. Na urgentním příjmu jsme se museli nejdřív zaregistrovat do systému- k ošetření vám bude stačit doklad totožnosti a kartička pojištěnce. Pak jsme pokračovali na sesternu. Všude kolem nás lidé, kteří vypadali tak, že další hodina bude jejich poslední. Depresivní atmosféra vládla v každé části tohoto oddělení. Asi bych se měla přestat smát… Ze sesterny jsme pokračovali před dveře číslo 4. Tady jsme museli čekat dobré tři hodiny. Mezitím se k nám připojil Lukas. Potřebovala jsem si lehnout. Rameno začalo opět bolet. „Ty jo, oni na mě snad zapomněli nebo co“. Začala jsem si uvědomovat, jak skvělý zdravotnický systém vládne v České republice, přestože na něj všichni nadávají. Konečně jsem se dostala do ordinace, ze které mě během pěti minut opět vylifrovali na rentgen. A pak zase čekání. Na jezdící posteli mě převezli před ordinaci ortopeda. Dalších deset minut čekání. Přestávám počítat hodiny strávené v nemocnici.

V ordinaci mi ortoped sdělil, že mám v koleni vodu a možná i krev, kterou musí odstranit. Uf… při představě obrovské jehly nořící se do mého kolena se mi udělalo nevolno. „Dal bych vám berle, ale vzhledem k tomu, že máte zlomenou klíční kost, musím vám dát jen bandáž. Pokuste se moc nechodit, a koleno chlaďte ledem.“ Připadala jsem si jako retard. V tílku, sukni, pravé koleno obvázané, okolo ramenou korzet- moje nová vizáž na příštích 6-8 týdnů. To si ten Erasmus v Itálii hezky užívám…

Klára Skuhravá

Nadšení, vášeň a droga. Kdo jednou okusil, pochopí, jak snadné je koupit levnou letenku, zabalit batoh a vyrazit! Pocit naprosté svobody, boření hranic a mýtů...Otevřít svou mysl a se srdcem na dlani se rozběhnout. Cestováním žiji. V současné době i výlety na webu www.justwalkit.cz.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

komentář