Mlha, déšť a zpátky do Švýcarska
Švýcarsko-italský výlet 4
Je úterý ráno. Pršelo celou noc a déšť neustává ani nyní. Vykouknu ze spacáku a vidím, že podlážka od stanu je trochu mokrá. Stejně tak i z vnější celty na nás co chvíli spadne nějaká ta kapka. Začínám nadávat na kvalitu stanu, do kterého i přes nemalou pořizovací cenu zatýká. Konečně máme vše zabaleno. Otvíráme stan a s plánem rychle ho zabalit vyskakujeme ven. Na zemi je souvislá vrstva 5 cm vody. Bouráme stan a mě dochází, že moje ranní nadávání na jeho kvalitu nebylo fér. Vlastně nás zachránil, uvědomím si, když vidím spoušť okolo sebe.
Jdeme zpět nahoru k přehradě do chaty, okolo které jsme šli včerejšího dne. Mají zavřeno, ale vevnitř vidíme nějakou paní. Ťukáme na okno. Konečně nám otevírá mladá Italka mluvící anglicky. Ptáme se po snídani a čaji. Když vidí, v jakém jsme stavu, zapálí oheň a přisune k němu sušák. Ze stanu pomalu odkapává voda.
Mezitím nám nabídne snídani sušenky, džus, marmeláda, jogurt, horký čaj a mnoho jiného. Minutu po minutě se nám lepší nálada. Nikam nespěcháme, a tak snídáme 3 hodiny a stejně tak dlouho i sušíme stan. Je téměř poledne. Měly bychom vyrazit. Loučíme se tedy a vyrážíme dál. Jdeme přes vesnici Riale (1729 m n.m.) nahoru k Rif. Maria Luisa CAI (2160 m n.m.), která se nachází nedaleko u jezera Lago Toggia Fischsee. Stále prší. Jak stoupáme vzhůru, procházíme skrz mlžné opary. Výhledy jsou nulové. Na chatě si dáváme další pauzu a opět sušíme mokré oblečení i boty. Podle norské předpovědi by se mělo mezi druhou a čtvrtou hodinou odpolední vyjasnit, tedy alespoň přestat pršet. Venku opravdu přestává pršet. Mlha se začíná rozpouštět a pomalu vidíme, že se nacházíme u hráze jezera.
Po obědě stoupáme opět vzhůru okolo Laghi Boden (2342 m n.m.) až k průsmyku Btta di Val Maggia (2635 m n.m.), hraničního přechodu se Švýcarskem. Náš útěk před špatným švýcarským počasím se nyní v souvislosti s událostmi posledních 24 hodin jeví jako dost zbytečný. Stoupáme mlžnými opary stále vzhůru. Po cestě sbíráme malé průhledné krystalky. Sníh, ostré hory, mlha, vítr a ticho, kdy jsou slyšet pouze vlastní kroky, tvoří velmi silnou atmosféru. Konečně jsme v průsmyku. Hranici označují jen písmena S a I. Pár fotografií a už jsme zase ve Švýcarsku.
2600 m n.m. přemýšlíme, kde budeme spát. Musíme jít níž, to je jasné. Ale cesta se nyní velmi výrazně snižuje. Nikde nevidíme žádný volný a alespoň trochu rovný plácek. Konečně přestalo pršet. Mlžné opary nám ale stále ještě zabraňují ve výhledu po širokém okolí. Pokračujeme cestou k Robiei. Narážíme na potok a první rovný plácek. Po dnešním propršeném dni toho máme tak akorát dost. Stavíme tedy poprvé poctivě vysušený stan, nabíráme vodu z potoka, ze které vaříme čaj a večeři. Už dávno neprší, ale mlžné opary nás neopouštějí ani nyní, a tak stále ještě úplně dobře nevíme, kde vlastně stanujeme.
Venku je zima. „Možná, že jsme měly jít ještě o něco níž, abychom se lépe vypsaly,“ říkám si, když se celá zabalím do funkčního oblečení, navléknu péřové rukavice a péřovou bundu. Ještě že je tu Terka, i jí je zima a tak se aspoň v noci zahříváme i sebe navzájem 🙂 .
Přidat komentář