Riffugio 3A – 3000 metrů nad mořem = ledovce, sníh a déšť
Švýcarsko – italský výlet 3
Celá zachumlaná ve spacáku na dýchání pouze malý otvor. Těžko říct, kolik je hodin, ale denní světlo už ozařuje stan. „To byla noc,“ promluvím, a zničím tak absolutní ticho ve stanu. Obě jsme zmrzlé. „Příště musíme jít stanovat o trochu níž,“ říkám si, když se se sebezapřením soukám z teplého spacáku.
Vaříme čaj a snídani. Balíme věci a nakonec i stan. Venku je kupodivu pořád hezky. Jen vrcholky okolních hor zakrývá deka mraků. Nikam nespěcháme, pomalu nahazujeme batohy na záda a vyrážíme na nejvyšší bod naší cesty k Riffugio 3A (2922 m n.m.).
Cesta nejdříve trochu klesá, pak mírně stoupá a nakonec jdeme téměř po rovině okolo jezera Lado del Sabbione (2463 m n.m.). Cestou potkáváme jen několik turistů. Příroda je tu úžasná. Modro tyrkysové jezero obklopené horami s ledovci. Zatravněné stráně se svištími norami. Klid a pohoda.
Začínáme stoupat k chatě. Ani jsme si nevšimly, jak se mezitím změnilo počasí. Okolo nás začíná mírně sněžit. I přesto, že jdeme do kopce, pociťujeme chladný vzduch v okolí. Přeci jen, blížíme se k hranici třech tisíců. Konečně nás vítá italská vlajka a milý pan domácí s vnučkou. Potřebujeme se trochu zahřát a doplnit energii. Jsme v Itálii, to je jasné. Kromě výrazně nižších cen za občerstvení nás tu čeká i tradiční komunikační bariéra. „Mluvíte anglicky?“ zeptám se, ale přitom už vím, jaká bude odpověď. „Ne, jen italsky.“ Blahořečím půlrok strávený v Itálii a deset slov, které jsem se tam naučila.
Před odchodem se ještě fotíme s vnučkou pana domácího. Nejspíš se tu sama dost nudí. Nahlas přemýšlíme nad tím, jak by to bylo skvělé mít nějakého příbuzného s chatou na horách a trávit tam celé dětství. Pořád sněží. Jdeme okolo ledovce Hohsandgletscher okolo chaty Riffugio Claudio e Bruno (2708 m n.m.). Tentokrát se nezastavujeme a pokračujeme dál zpátky k jezeru. Sněžení teď střídá déšť. Sestupujeme skoro o 500 metrů výškových níž až k hrázi jezera, kde nás čeká neprostupná mlha. Stále prší. Naše cesta pokračuje okolo Rif. Mores CAI (2504 m n.m.) a dále pěšinou okolo říčky Rio del Sabbione.
Postupujeme velmi pomalu. Cesta je rozbahněná a chybí zde značení, takže si nejsme moc jisté, zda jdeme správně. Až dole u jezera Lado di Morasco (1815 m n.m.) vidíme, jakým žlabem jsme vlastně šly. Stále prší, potoky jsou rozvodněné. Přemýšlíme, kde postavit stan. Přicházíme do karavan parku. I přesto, že vidíme ceduli zákaz kempování, stavíme stan. Všude je nepříjemně mokro a kapky deště nepřestávají bubnovat do vnější plachty.
Přijíždí auto. Slyšíme hlasy. Paní správcová nám ťuká na stan. „Tady nemůžete kempovat. Kdyby přijela policie, budete platit pokutu,“ s vážnou tváří nám oznamuje zdejší pravidla. Je přibližně osm večer a venku stále prší. Ne, opravdu teď nemám na to zabalit celé ležení a vyrazit hledat nějaké jiné rovné místo, kde bychom měly přespat. Oponujeme tak paní, že venku přeci prší, a že hned zítra ráno vyrazíme pryč. „Ale tady nejsou záchody, tady nemůžete kempovat,“ ještě chvíli se snaží nás vyhnat, a pak jen pokrčí rameny a odchází. Obě jsme sice trochu nervózní, ale nikam nejdeme. Nastavujeme alespoň budík na brzkou ranní hodinu a jdeme spát.
Přidat komentář