Kroužkování ptáků
V lese sedí parta lidí, je nedělní dopoledne, mají zde malý ohýnek a já si říkám, proč si tady uprostřed cesty v lese dělají piknik? Něco šmudlají pod stoly a já slepouš teprve teď vidím, že kroužkují ptáčky. Jsou to ornitologové z kroužkovací stanice Přírodovědeckého muzea Národního muzea v Praze (Vedoucí: Mgr. Jaroslav Cepák, Ph. D.). Velmi příjemná skupina lidí, která dělá důležitou práci nejenom pro ptáky samotné, ale i pro nás všechny. Kousek od nás jsou nataženy velké černé sítě, kde se ptáci zachycují. Každého chyceného ptáčka určí, změří, udají věk a okroužkují a pak trádá ptáček je puštěn na svobodu. Za tu chvíli, co jsme tady máme možnost vidět kroužkování asi pěti druhů ptáků. Máme obrovské štěstí, že je právě kroužkován i velmi vzácný krutohlav hnědý /Jynx torquilla, jsme seznámeny také s červenkou, pěnicí.., další názvy jsem v návalu emocí zapomněla.

Kroužkování ptáků hliníkovými kroužky poprvé s úspěchem použil dánský profesor Hans Christian Mortensen. Když v roce 1899 okroužkoval prvních pár špačků, netušil, jak jedinečnou se jeho metoda ukáže a že přežije až do 3. tisíciletí.
Od roku 1934 začala v rámci Československé ornitologické společnosti rozvíjet činnost i kroužkovací stanice pod vedením dr. Josefa Jirsíka. Od samého počátku měla stanice úzký vztah s Přírodovědeckým oddělením Národního muzea v Praze, proto také od počátku kroužkování u nás všechny kroužky nesly nápis N. MUSEUM PRAHA. Vzhledem k mezinárodnímu významu kroužkovací stanice s rozsáhlou výměnou informací představitelé československé zoologie usilovali, aby byla v Československu zřízena kroužkovací stanice jako vědecké pracoviště, podobně jako v řadě jiných evropských států.

Snaha byla korunována úspěchem v roce 1964, kdy se kroužkovací stanice stala součástí zoologického oddělení Národního muzea v Praze.
Voříškov
Jít na procházku s pejskem z Voříškova byl nápad mé dcery Ajky. Popravdě mně to připadlo hodně ulítlý. Je neděle 10 hodin dopoledne, Ajka naléhá „ mamko, pojď, bude to fajn!„. Voříškov se nachází ve Zbuzanech“ .
Projíždíme skoro polní cestou do oblasti zarostlé právě kvetoucími trnkami. Jsme na místě, velký oplocený pozemek, tak trochu na konci světa. Venku se prohánějí hafani všech věkových kategorií i velikostí. Nemám z toho stresující pocit, jak jsem se obávala. Mladá žena se ptá, zda jdeme na domluvenou procházku s pejskem? Chcete 2 pejsky? Ne, prosím stačí jeden. (Já, se totiž po krvavém incidentu od dětství psů bojím).
Ajka přivadí Tarju. Jdeme přes pole směrem k lesu, já několik metrů za nimi. Tarja je velmi hodná a očividně si mě oblíbila. Netrvá dlouho a tak ji i já pohladím. Je tak vděčná, že si sedne na mé nohy. Je šťastná a my asi s ní. Procházka, která trvala asi 1,5 hodiny, nám přinesla radost z pobytu v přírody a náhodnou příležitost vidět kroužkování ptáků v terénu.
Miniazyl Voříškov založily dvě holky. Holky, které spojuje láska ke psům. Holky, co raději změní psí osud, než si lakují nehty a sedí před zrcadlem. Víme, že nezměníme celý svět, ale můžeme změnit život alespoň několika psům. A už to je takový malý zázrak.

Vize je postavit co nejekologičtější miniútulek. Na pozemku není elektřina, tu zajišťují solárními panely. Vodu mají ze studny s ruční pumpou, podmínky jsou více než bojové.
Zbuzany se nacházejí za jz. hranicí Prahy 1 km sz. od Ořechu.
Přidat komentář