• Menu
  • Menu

L’ Alt Pirineu, Pic de Certascan

Ifca
Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Evropa » Španělsko » L’ Alt Pirineu, Pic de Certascan

Parc Nacional L´Alt Pirineu

se nachází na druhý straně údolí, naproti NP Sant Maurici. Možná, že díky tomu zůstává cizinci trochu neznám, i mně chvilku trvalo ho objevit, ale vězte, že si v ničem se svým známějším kolegou nezadá a občas ho i předčí. Najdete tu úchvatná hluboká údolí, která krásně kontrastují s ostrými vrcholy. Ostatně nachází se tu i nejvyšší hora katalánských Pyrenejí.. A ačkoliv teprve začínám objevovat tenhle krásný kout, už první výlet mi docela učaroval a je jasné, že další na sebe nenechají dlouho čekat 🙂

Tentokrát volim jako výchozí vesničku Tavasca (je tam i takový mini lyžařský areál), jak se tam dostat- bez auta tradičně blbě, já to beru pěško-stopem 🙂 Nejdřív nic moc, ale nakonec sem měla fakt kliku- vzal mě típek, co pracuje na jedný chatě u sjezdovek a udělal si kvůli mně zajíždku a hodil mě na parkoviště, které je skoro na konci údolí La Noguera de Lladore (jede se po kamenitý cestě až k závoře), čímž mi ušetřil dobrou hodinku relativně nudnýho dupání v tvrdých botách. Poté, co sme se rozloučili, začínám cca v 11:20 dupat dál údolím, cesta nepatrně stoupá a míjím kýčovité pohledy na řeku a okolní pastviny obklopené zasněženými vrcholy. Trochu se zdržuju focením, a tak narážim na rozcestí cca po 15 min (nefotografům to bude trvat míň). Upřímně, kdyby bylo pod sněhem, tak ho minu 🙁 (naštěstí už není ) a tak před ohromným balvanem odbočuju doleva. Je tu i taková malinká chatička- cabana de Boavi, nakoukávám dovnitř, ale na spaní by to moc nebylo. Kousíček dupu přímo nahoru (chatička se míjí zleva) pak se pěšina stáčí doprava, jde se takovým lesokřovím, pokud si nebudete jisti cestou, nechoďte přímo nahoru, hora (přes kterou deme) se obchází zprava. Jinak když není sníh, je to dobře značený (pokud je nasypáno, je dobrý vědět aspon přibližně kudy 🙂 ). Jakmile vyjdete z lesokřoví, otevřou se vám úžasný výhledy do údolí a na okolní hory a zároveň se trochu zmírní stoupání. Tady foťte dokud můžete :-), cesta totiž brzo obejde horu a ztočí vás kousek doleva, přejdete takovou planinku a za ní zase začnete stoupat lesem, jen teda tentokrát je to opravdu les. Sice nevim přesně jak sem vysoko, ale bude to něco kolem 1700-1800m. Tady pomalu začíná být sněhová pokrývka kompaktní a mezi stromy je docela těžký najít cestu. Moje kamarádka mapa mi zase radí stoupat, kousek se stočit doprava a pak rovně nahoru. Noo, ne že bych to trefila napoprvý (naštěstí sem ani moc nebloudila), ale nakonec se úspěšně ocitám nad lesem na planině Pleta de Tornapígol. Je kolem 13 hod., tzn. čas na oběd. Vyhlídla sem si takovou vyvýšeninku bez sněhu a začínám vařit.

začínám vařit

Sluníčko slušně pere, rovnou i sundávám tričko a chytám bronz,… pochybuju, že by šel kolem nějakej  otrapa. Když koukám kudy dál, zjišťuju, že sem kousek od další chatičky cabana de Lurri, tedy přímo na cestě- super!! Dál je to orientačně jednoduchý- údolím furt nahoru a na jeho konci doleva k chatě Refugi de Certascan. Teda na mapě to vypadá jednoduše, ve skutečnosti to bylo docela masakrozní- díky krásnýmu dni a jarnímu sluníčku je sníh hrozně měkký a dost se bořim. Vždycky když chci udělat krok tak se propadnu, v lepšim případě do půlky lejtek, v horšim po kolena. Fuňim, pauzuju, dupu dál, zase fuňim…. 🙁 kopec mi přijde nekonečný, slušně ze mě leje, batoh je má snad tunu a když narazim na nějaký úsek s jakž takž tvrdým sněhem, sem štastná jako blecha.  Cca po hodině fakt potkávám cestu, kterou mám přejít, je skoro celá pod sněhem, nebýt jednoho odtátýho místa, ani bych si nevšimla, že ji přecházim. Jestli byl minulej kopec nekonečný, tak tenhle tuplem…. tady sem ráda, když se bořim “jen“ po kolena, pak mi to podjíždí dolů. Tady už je docela dost sněhu a chvilku mi trvá najít nějakej šutr, kde si můžu konečne dát mačky. Ono se to nezdá, ale svah je docela prudký a ke konci se mi ještě trochu zprudšuje, bez maček je to nepříjemný….. Kolem 16h docházim na rozcestí. Rozhoduju se jen vyběhnout do sedla napravo, kouknout se na vedlejší údolí a pak se zase vrátit zpátky na rozcestí a začít stoupat na druhou stranu k Refugi de Certascan. V sedle sem překvapivě rychle- vzalo mi to asi půl hodky a teda výhledy pecka- jezera sou sice pod sněhem, ale hluboké údolí, obklopené ostrými vrcholky a všechno pokryté sněhem je dechberoucí!! Hrozně dlouho fotim….pak už mi začíná být zima, už před nějakou chvilkou přišly mraky a teď k tomu začalo lehce pofukovat, čas a počasí velí na chatu. Na rozcestí sem fakt superrychle :-D, uhýbám doprava a začínám traverzovat. Sníh je furt hrozně měkej, navíc teď traverzuju jižní svah, kam to celej den pralo, každým krokem se urve trochu sněhu a začne sjíždět do údolí. Jen doufám, že se ho neurve víc a nesjede do údolí i semnou 🙂 Za traverzem potkávám malý jezírko, který vydatně zásobuje vodou vodopád nalevo ode mě. Stavim a beru vodu, což mi fakt bodne, protože tavit  sníh na 1,5l vody je fakt nuda 🙂 Pak už je to na chatu co by kamenem dohodil, posledních párset metrů je sice nekonečných, ale už v pohodě. Mám kliku, že vchod není ani moc zasypaný (na fotkách na netu asi měsíc zpátky byla vidět jen střecha). Je tu i lopata. Dělám si schody a ubytovávám se, je něco po 18, čas na pár fotek, pak sváčovečeři, kýčovitý západ slunce a hurá do spacáčku, zejtra musim bejt ranní ptáče 😀

L´Alt Pirineu NP

 

Budík zvoní v 6:30, ale ze spacáku se hrabu až v 7. Snídám, balim a kol 8 vyrážim. Podle mapy mám zleva začít obcházet jezero Estany de Certascan, překrosit takovej výběžek, za nim doleva a začít stoupat do sedla Coll de Certascan.  Orientačně je to superlehký, tady opravdu nepotřebujete ani značky, stačí mapa a reliéf krajiny vás vede v podstatě sám. Do sedla mi to chvilku trvá, kopec je docel prudký a překvapivě není tak zmrzlý, jak bych čekala- ovšem oproti včerejšu nejdu, ale lítám 🙂 Za to počasí je o poznání “horší“-pod mrakem a profukuje….dneska to na opalovačku nevidim…. Do sedla docházim kol 9:30, tady se uhýbá doprava a začíná stoupat posledních asi 300 vejškových na horu Tuc de Certascan (2853m). Upřímně na to, že to nebylo moc daleko, tak mi dal výstup docela zabrat, kopec byl sakra prudkej a chvilku mi trvalo ho vyfunět, když byl hřebínek s vrcholkem na dohled, začala sem stoupat mírným traverzem doleva přímo k vrcholovému sloupku. Posledních pár metrů bylo po šutrech a lehce po 10:30 hod sem stanula na vrcholu. Trochu škoda, že výhledy byly v mracích, ale nakonec občas nějakej fotogenickej vrcholek přecijen vykoukl 😀

Dost slušně fičelo, tak sem se moc nezdržovala a zahájila sestup. Normálně se jde zpátky do sedla Coll de Certascan a pak doprava do údolí, já to nehrotim a sbíhám kolmo dolů, skoro do půlky údolí. Pro jistotu nepokračuju přímo údolím, ale kousek nad ním- svahy sou tu docela prudký, čas nám trochu pokročil a ačkoliv je oblačno, sníh je podstatně měkčí než ráno, takže zrovna tady by mě nepřekvapilo vidět nějakou lavinku a úplně se necejtim na to být její součástí… Naštěstí nic nespadlo a já sem to docela rychle seběhla k Estany Blau (nyní zasněžená díra), obešla ho zleva a začala scházet dalším, tentokrát už hoodně širokým údolím dolů. Postupně se začínají objevovat remízky stromů a dole už je vidět les. Podle mapy mám scházet levou stranou údolí (teda cesta je tu značená i na pravý straně, ovšem, když sem se pak koukala zespodu, usoudila sem, že fakt nevim kudy by mohla vést a že sem ráda, že sem to seběhla po levý straně). Ocitám se na takový planince, kousek napravo sem ze shora viděla něco jako rozcestí, tak opatrně přecházim řeku (zpětně to tipuju na Riu de Guerossos), vydupu minikopeček a pecka fakt je to rozcestí!! Pauzuju přemýšlim kudy dál, o kousíček níž začíná les, tady je to docela oříšek 🙂 Nakonec jdu přímo dolů, ovšem hooodně rychle zjištuju, že tudy cesta fakt nevede, tenhle sešup přijde moc krutej i mě. Vracet se mi nechce, beru to doprava k řícce a ouha potkávám vodopád (Salt de Flamisella)– začínám mi docházet, že sem se trochu sekla (v podstatě o řeku a o údolí) a sem na špatné straně řeky 🙁  Problém je jak přejít,  je hodně vody, navíc fakt silný proud. Tady to neklapne, ale o kousek níž to vypadá líp, klesám, pak krůček, druhej, balancování na šutru, testování voděodolnosti mých bot a pohoda, sem na druhý straně. Docela se mi ulevilo, za chvilku potkávám značku (abych ji zase fofrem ztratila), ale prostě jen mastim lesem přímo dolů- já se teda držela blízko řeky, ale pak je to tam hustý a neprůchodný, značka vede víc napravo lesem. Když skončí les tak docházim mezi pastvinama do vesničky Noarre.

Teda vesničky.. evidentně tady nikdo celoročně nebydlí, řekla bych, že to bude takovej base camp pastevců a možná, že tu má někdo chatu. Každopádně dneska sem tu jediná živá duše já. Od rozcestí du dolů, přecházim (po mostu!) říčku Noarre a asi za hodku a půl se napojuju na silnici u parkoviště Area d´esbario del Pont de la Bolle. Upřímně tahle cestička, ačkoliv na mapě vypadá nezáživně poskytuje překvapivě hezký výhledy na řeku a pastviny v údolí obklopený zasněženými horami, takže si ji užíváte a příjemně vám uteče,  navíc je fakt lehká (kdyby ste třeba chtěli vzít děti)!! Na parkovišti dávám pauzu na oběd.  Je něco kol. 13:30, což není tak špatný 🙂 Do Tavascanu to mám asi 3 km, jen teda po asfaltu… trpim (mám totiž puchejře na patách). Naštěstí asi po 1,5km slyšim auto, stopuju a sympatickej típek mě bere až do městečka Sort, odkud mě další sympatickej típek háže domů do Trempu :-).

 

 

 

 

 

 

Ifca
Ifca

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *